Komisařské štěstí

Někteří rudí komisaři mají štěstí, a jiní bohužel zase ne.

Třeba takový bolševický komisař Jaroslav Hašek má nezměrné štěstí, že právě 3.ledna před devadesáti lety zemřel.

Kdyby tak velmi moudře neučinil, vyhříval by se dlouhá desetiletí na výsluní švejkovské slávy (tedy pokud by náhodou podobně jako jiní aktivní bolševičtí komisaři za bolševické vlády neskončil ve vězení, případně radši na šibenici) a najednou, téměř už na prahu stotřiceti let (narodil se totiž 30. dubna roku 1883) by se dočkal potupy, zašlapání a totálního upozadění.

Skvěle přihlouplý humor jeho Švejka byl totiž nečekaně poražen, ba doslova zatlačen do temně hlubokého pozadí sice hodně podobným, leč ještě skvělejším humorem, a čtyři díly přihlouplého švejkování byly doslova převálcovány textem obsahově sice hodně podobným, rozsahem však podstatně větším.

Jaroslav Hašek, ač skončil ve výkopu u zadní zdi hřbitova, měl tedy na rozdíl od jiných bolševických komisařů nesmírné štěstí, že se nedočkal toho, jak nový občanský zákoník pošle jeho humor až na vzdálené druhé místo.

Jiní takové štěstí nemají, například všelijaké notorické komisařky současné. Nižší míru jejich štěstí lze exaktně zjistit efektivními blboměry.

Ony notorické dámy se totiž bklopily přikyvovači, podle nichž je dvakrát šest pět (pod univerzitním č.j. R-373  –10 či R-377–10 přece notorický pan náměstek objevil, že pětičlenná komise, schopná se usnášet za přítomnosti poloviny členů, je schopna usnášení, pokud těch členů dorazí aspoň šest, což nutně znamená, že dvakrát polovina je celek, neboli, že dvakrát šest je pět), případně, že jedna rovná se dvěma a podle potřeby i více (absolvent, jemuž ztratilo jediný posudek nejspíš fakultní reformní vedení, vykazuje více pochybení, neboli jejich kumulaci, jak objevil pod č.j. R-750–10 či R-753–10).

To pak ovšem vůbec není divu, že člověk snadno podlehne takové nákaze a sám iniciativně vypočte, že nejenže 13 (olomouckých právnických docentů a profesorů, kteří na akreditaci bohatě stačí) je víc než 25 (plzeňských právnických docentů a profesorů, kterých je na akreditaci málo), ba co víc, že 1,5 (filozofických docentů a profesorů, kteří na akreditaci bohatě stačí) je víc než 25.

S nemocemi je ovšem třeba bojovat, což by se mělo týkat i všech nemocí nakažlivých (je blbost nakažlivá? ptají se například už celé generace), a to i prevencí.

Mýt si ruce, čistit si zuby, nepít s kdekým víno před sedmnáctou hodinou, počítat podle učebnic počtů a ne podle podivných pseudoprávnických dopisů: a když si budete mýt ruce, čistit zuby, nebudete při každé příležitosti pít s kdejakým podivným individuem, a budete počítat tak, že 25 je víc než 13 (nebo pro začátek aspoň rovno), budeme Vás jen a jen chválit a nebudeme Vás veřejně znemožňovat doslovnými citacemi Vašich pravd (nalezených tam, kde se pravda už podle starých Římanů, jak známo, nachází).

Postupme ovšem od blboměrů k vysoce aktuální tématice.

Notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti se například dal odvážně slyšet, že amnestie ho překvapila, že s ní má nejméně zčásti problém a že on rozhodně nic, to je odpovědnost jiných. No, a třeba na Parlamentních listech.cz v článku o nenávistných médiích a zbabělých politicích se píše, že média vyvolala kolem amnestie nebývalou hysterii a řada známých osobností se statečně polekala a spěchala se rychle zařadit do překvapeného hejna, aby na ně náhodou nefouklo.

« Zpět