Kompračikové

Mnozí z Vás si kladou otázku (a někteří z Vás ji občas, například včera, kladou i mně, proto si taky dovolím se o tom zmínit), proč vlastně si nový pan děkan ponechal jako v zásadě bezprostředního podřízeného svého protikandidáta, když ten mu bezpochyby bude jen okopávat kotníky (jak podle mého skromného názoru již činí). Nikomu do hlavy nevidím, ale odpověď se opět, jak jinak, zdá jasná a zřejmá, a můžeme ji dokonce bez problémů vyčíst i ze spousty krásné literatury.

Lid totiž potřebuje se smáti a panovníci rovněž. Na tržišti nesmí chybět směšný paňáca, vznešené prostředí potřebuje svého šaška.

Leč není většího omylu, nežli že šašek nás má bavit. Kdo by se chtěl smát žertům tupcovým, z nichž nelze ani poznat, že vtip už dávno skončil?

Zábava není hlavní, ba naslouchat nesmyslným tlachům šaškovským nebývá ani zábavné. Oč lépe vynikne královská moudrost, metá-li po králově boku neumělé medvědí kozelce ohyzdný hlupáček! Jak se zaskví úsudek vladaře, když tupec po jeho boku těžce přežvykuje nepočetná slova, jichž význam není sto pochopit. Jak vynikly skvělé matematické a fyzikální znalosti Kateřiny Druhé, když vedle trůnu ošklivec marně se pokoušel sečíst dvě jednoduchá čísla. Každý majestát potřebuje šaška; vedle ohyzdy škaredé tělem i duchem vynikne královská vznešenost a moudrost mnohem víc. Bez šaška nastanou chvíle, kdy by se i král mohl někdy zdát hloupým, tupým a nevzdělaným, tuto práci zastane za něj však jeho šašek zcela výtečně. Každá chybička panovnická se zdá býti nepatrnou vedle nebetyčné hlouposti kašparovy.

Mývalí slečna Matylda, která se mi dívá přes rameno, moudře pokyvuje hlavou, že je to docela dobře napsáno, jenom si dovoluji upozornit, že mývalové ani jiné medvídkovité šelmy nijak zvlášť nemilují metání kozelců (ona sama sice kotrmelec umí, ale dělá ho nerada, neboť kotrmelec se nehodí k dámě, a to ani dámě medvídkovité) a hodně pochybuje o tom, že by snad v kotrmelcích měli nějakou zvláštní zálibu velcí medvědi.

Aby to nebylo dobře a výstižně napsáno, když to v jedné ze svých nejslavnějších knih napsal Victor Hugo „o časech hlouposti a divokosti,“ kdy kompračikové (jak praví Victor Hugo, „hnusná a prapodivná banda, dodavatelé hlupáků, průmyslově vyrábějící ohavy“) dodávali šašky a jiné potřebné zboží celé řadě někdejších panovnických dvorů (stejně jako své ještě slavnější romány i Muže, který se směje, napsal ve vyhnanství, kam musel uprchnout před tehdejšími politiky, pořád nic nového pod sluncem).

Krásná literatura je sice krásná literatura, ale okopávání kotníků je taky okopávání kotníků. I když se zatím děje jen plytkými zprávičkami onoho tuším jediného s bývalými novopečenci spřáteleného tisku, který nám zas a znovu přináší šokující informace typu na západní frontě klid, neboli (jak víme my, kteří jsme byli nuceni plnit nejčestnější, totiž vojenskou, povinnost): během mé služby (neboli celé profesní kariéry) se nic zvláštního nestalo.

Občas nás prostě musí oblažit sdělením, že sice slovutní profesoři, dokonce včetně těch, které nejmenovaná západočeská univerzita nakonec úpěnlivě uprosila, aby přijali členství v etické komisi, se kterou jinak slušní pedagogové z celé republiky logicky nechtěli mít nic společného, dospěli po hlubokém zvažování k tomu, že právo neumožňuje odnětí akademického titulu, ale jeden trucovitý magistr pořád tvrdí, že to jde (co mu taky za ty v hotovosti inkasované statisíce zbývá?). Třeba se k němu ještě nějací ti reportéři (možná i Reportéři?) připojí?

P.S. Jak se zaskví úsudek vladaře, když tupec po jeho boku těžce přežvykuje nepočetná slova, jichž význam není sto pochopit (napsal Victor Hugo ve svém ostrovním vyhnanství). Například slušnost, kolegialita nebo loajalita (dovoluji si skromně napovědět).

« Zpět