Konec dramatu?

Tak nám občanský zákoník přináší postupný konec patologie, transplantací rohovky, práva vůbec, zdá se, že dokonce i dramatické tvorby.

Už tak vypadá, že nový občanský zákoník, navzdory svým mamutím přínosům, poněkud likviduje dramatickou tvorbu. Prakticky všechny náměty, zejména z oblasti absurdního divadla, v něm totiž už najdeme, takže autoři nemají co vymýšlet.

Nevěříte snad?

Zkuste si představit, že sedíte doma, kdosi zvoní a páni v černém Vám radostně zvěstují: před pár týdny či roky Vám umřel prastrýc, ani jste ho neznal, že? Tak Vám ho vezeme, tady ho máte.

Jak pěkně by mistr hororových příběhů mohl rozvíjet ďábelskou situaci, kdy Vám na prahu rodného domu ochotný funebrák vtiskne do dlaně pár prastrýcových kostí, případně dalších zbytků.

Jenže kdyby něco takového napsal, bylo by to hrubě neoriginální.

Protože § 92 odst. 2 občanského zákoníku přece stanoví, že pokud mrtvola není pohřbena a nikdo ji nechce, předá se dědici.

Už se těšíte, až Vám pohřební služba doveze domů nebožtíka, jehož jste vůbec neznali (protože třeba v šesté třídě dědiců podle § 1640 odst. 1 občanského zákoníku dědí děti dětí sourozenců zůstavitele, nebo podle druhého odstavce děti dětí prarodičů)?

Tím jsem Vás chtěl bavit původně, ale nakonec mne osoba z úplně nejbližších upozornila, jak nesmírně laxně přistupuji k osvětlování základních postupů, jež nový občanský zákoník používá na poli všestranné likvidace práva.

Psal jsem přece o tom, zda by nestálo za to se poohlédnout, kde nějaký ten místní miliardář parkuje?

Byla-li totiž movitá věc, která má pro vlastníka zřejmě jen nepatrnou hodnotu, ponechána na místě přístupném veřejnosti, považuje se podle § 1050 odst. 1 za opuštěnou bez dalšího (a podle § 1045 odst. 1 movitá věc, kterou vlastník opustil, nikomu nepatří a podle téhož ustanovení si věc, která nikomu nepatří, může přivlastnit každý). Psal jsem i o tom, že třeba pro člověka, který střeží do polštáře naspořený desetitisíc, je takovou věcí například knoflíček v ceně jediné koruny, takže lze mít za to, že asi tak jedna desetitisícina majetku má pro osobu zpravidla nepatrnou hodnotu.

A teď si představte majetek České republiky, upozornila mne ona osoba velice blízká.

Její příjmy jen v letošním roce mají činit 1 099 307 508 965,– korun rovných. Z toho je desetitisícina něco kolem sto deseti milionů.

Proč se tedy poohlížet po tom, kde parkuje nějaký ten ušmudlaný miliardář? Jukněme se raději, kde parkuje Česká republika. Prostě Pandur do každé rodiny!

Hlavně tím konečně končí dlouhá éra rozkrádání majetku státu. Co lze odnést, smí se odnést, je-li to na místě veřejnosti přístupném, tak proč by to někdo kradl?

(A pak že je apríl až za šest týdnů!)

Samozřejmě se to týká jen věcí, které lze odnést (tedy věcí movitých). Na nemovité věci jsou zase jiné triky.

Zkuste si představit situaci, kdy zdědíte dům, ale zjistíte, že ho například notář v rámci dědického řízení někomu prodal za padesát korun. Když někdo nabyl držby bezúplatně, jako třeba dědic, a jiný za úplatu, jako třeba ten, kdo věc koupil za deset korun od toho, komu nepatřila, copak asi platí?

Podle § 1043 odst. 2 „se považuje bezúplatné nabytí za slabší právní důvod.“

Řekněte sami, jestlipak to není úžasné?

« Zpět