Koněspřežná

Když jsem si dovolil připomenout šťastné skončení druhé všelidové diskuse o tomtéž návrhu občanského zákoníku (diskuse ovšem zhruba o takových sedmdesát let opožděné), netušil jsem, do jakého vosího hnízda či aspoň včelího roje strkám hlavu.

Celkem promptně jsem byl upozorněn, že již před třemi roky vynikající odborníci na občanské právo připomínali, že návrh z roku 1937 byl sám jen pouhým nepodařeným pokusem modernizovat obecný zákoník občanský z roku 1811. Takže co prý mám na mysli tím, že nám nový zákoník (se kterým se budeme, pokud všechno dopadne opravdu špatně, v příštích letech těšit) nám k něčemu bude, teprve až začneme brázdit naši krajinu ve vagónech zapřažených za romanticky dýmající lokomotivou?

V roce 1811 dřímala totiž dokonce ještě i nejstarší železnice v Evropě (z Lince do Českých Budějovic) víc než patnáct let v budoucnosti, a to šlo o vagóny tažené koňmi. Takže se můžeme s důvěrou obracet k novému, modernímu občanskému zákoníku, kterým nám nyní již spolehlivě bývalí novopečenci hrozí, teprve až poté, co naši krásnou zemi bude znovu křižovat koněspřežka a kolem našich panelových domů se ponese radostné řehtání moderních čtyřnohých lokomotiv.

Radši ovšem pevně zavřete svá plastová okna, protože řehtání je konec konců zvuk, tedy jakési nehmotné kmitání, neboli podle zákoníkového návrhu věc nehmotná, a když svá okna pečlivě neubedníte, pronikne Vám do bytu či domu, který bude součástí pozemku, neboli na pozemek, a Vy se potom budete muset lopotit s tím pytlem, do kterého to řehtání polapíte, abyste ho mohli (podle § 959 odst. 1 návrhu) bez zbytečného prodlení vrátit majiteli (tomu koni nejspíš, protože zvíře už přece nebude věc).

Nebo si můžete toho koně pustit do bytu, aby si své řehtání odnesl sám, což však při vší lásce ke krásným ořům vřele nedoporučuji, abyste za nimi potom nemuseli cválat s tím, že si sice odnesli své řehtání, ale za to na Vašem koberci či stole zapomněli nějakou další věc tentokrát sice hmotnou, ale poněkud mazlavou.

A to buďme ještě rádi, že v Jižních Čechách těch patnáct let po nyní rádoby resuscitovaném občanském zákoníku zavedli koněspřežku a ne třeba volospřežku (to by potom ty zapomenuté sice hmotné, leč o to mazlavější věci, byly ještě onačejší). Volospřežku naštěstí zavedli docela jinde, než v Budějovicích nebo Linci.

Naši bývalí novopečenci v rámci zlého osudu, který na nás v podobě návrhu občanského zákoníku chystají, sice ignorují některá obecná moudra, jež lidem svého času připomněl třeba i Albert Einstein (například, že učitel má jen takovou pověst, jakou má škola, na které učí), ale jiná naštěstí uctívají. Dokonce se snaží je svým všemožným úsilím naplnit. Nemám teď na mysli (i když vlastně proč ne?) Einsteinovu tezi, že nekonečné jsou jen dvě věci, vesmír a lidská blbost, přičemž tím vesmírem si není tak docela jistý (o jejíž naplnění vlastně byla snaha opravdu veliká), ale i jeho myšlenky o možném cestování časem.

Když už to nejde jinak, ponoří nás bývalí novopečenci do šera dávných věků aspoň tím, že si budeme radostně užívat pradávných paragrafů. Zastihne Vás na zahradě nějaký vskutku ďábelský smrad?

Nezoufejte. Sice jste pomocí nosu našli cizí nehmotnou věc (zápach), ale podle § 1003 zákoníkového návrhu můžete jako nálezce prohlásit, že tu věc nechcete a ona pak přechází na obec (která Vám nota bene ještě musí zaplatit nálezné). Čeká nás tedy zřejmě nebývalý rozkvět znaleckých profesí (dnes totiž, pokud vím, znalce na určení obvyklé ceny světla, zápachu, signálů a podobně nemáme).

« Zpět