Kontrasty

Když vedle sebe postavíte tmu a světlo, černou a bílou, a taky různé osobnosti, hned vidíte, co mají anebo nemají společného.

Člověk si prostě nevybere.

Měli bychom se snad zastávat Komenského a obhajovat jeho prvenství? Vždyť Jan Amos v díle Didactica Magna popsal (a obhajoval) jakéhosi ztřeštěného vynálezce a myslitele, doktora Fausta (Johanna Fausta), jehož mu co do světské slávy posléze jaksi vyfoukl taky Johann, ovšem Wolfgang Goethe.

Měli bychom snad například z národní hrdosti bránit Komenského prvenství? Vždyť Goethe, ač se to moc neví, byl přece rychlostudent, a navíc práv, který si je klidně vystudoval za necelé tři roky a ještě se jimi v obdobích, kdy mu to právě moc nepsalo, arogantně živil.

To bychom si dali. Komenský sice nebyl právník, ale rychlostudent byl o to horší: za pouhé tři roky (v letech 1611 až 1614) zvládl hned dvě vysoké školy najednou, vzdálené od sebe navíc přes pět set kilometrů. Už to je samo o sobě neodpustitelné.

Ještě, že se o něm pan náměstek, který ve volném čase náměstkoval notorickému panu exministrovi a několika dalším ministryním a jinak se živil vymýšlením, jak oživit gottwaldovskou tradici rušení akademických titulů, nikdy nedoslechl. Jinak by už na adresu J. A. Komenský, Naarden, hrob č. 8, směřovalo psaní, v němž by mu byla vytýkána početná pochybení (to by v tom byl čert, aby se někdo z jeho učitelů v Herbornu či Heidelbergu nepodepsal nečitelně, jak se to svého času radostně vytýkalo plzeňským studentům), nehledě k tomu, že jeho diplomová práce nepochybně není založena v knihovně, když univerzita v Herbornu už skoro dvě stě let neexistuje, přičemž neúplná kostra Komenského asi nebude schopna doložit kopii,protože mu všechny listiny shořely při požáru Lešna.

Hlavní však je, že hlásal nesmysly, jako že se mají studovat práva, medicína a teologie a vůbec nepreferoval ruštinu a vědecký komunismus, čímž se hrubě názorově rozešel s notorickou paní komisní, nehledě k tomu, že hlásal, že má být co nejvíce univerzit a vůbec nechválil Akreditační komisi, ba ani ji nepředpokládal.

Můžeme mu tudíž jen přát, aby na něj paní komisní a jejího doktora Nespravedlnost nikdo neupozornil.

Podstatné ovšem je, že se nám opět ukazuje, jak se hrubě polarizuje svět tak zvaných vzdělanců.

Na jedné straně podezřelé, ba ohavné, živly jako Cyril či Metoděj (rychlostudenti práv z dávné Byzance, navíc představující mafiánské propojení s veřejnou správou, vždyť oba byli napřed i vysocí státní úředníci, Cyril byl profesorem už ve čtyřiadvaceti, jistě protekčně), kteří se zmohli leda na reakční a nepokrokový Zákon sudnyj ljudem, do něhož vložili tak mafiánská a pro pokrokové osobnosti typu paní komisní či notorického exministra kmotrovské spravedlnosti nepřijatelná ustanovení, jako princip nepřijímat udání bez důkazů.

Tuto odpornou zásadu naštěstí jak notorická paní komisní, tak i notorický pan exministr svou revoluční praxí zásadně překonali.

Koho ještě máme na téhle straně barikády?

Johanes Kepler (rychlostudent, naštěstí ne práv, který si v letech 1589 až 1591 vystudoval hned několik vysokých škol najednou), Mikuláš Koperník (běda, rychlostudent, dokonce i práv) či další známý rychlostudent Tycho de Brahe (v letech 1559 až 1562 si vedle práv navíc vystudoval i rétoriku), svatý Jan Nepomucký (rychlostudent práv z Padovy), nebo svatý Thomas More (rychlostudent práv a navíc mučedník a světec), Goethe (rychlostudent lipských práv), Einstein nebo jeho pražský kavárenský kamarád Franz Kafka (za pět let stihl tři vysoké školy včetně práv), podivné právnické existence jako Werich, Voskovec a mnohé další podezřelé elementy.

Když se na ně podíváme, jak krásně plasticky je vidět, že s nimi třeba notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti nemá opravdu ale vůbec nic společného.

–

« Zpět