Kontrolní

Tradice je tradice a je třeba ji ctít. A taky nemá valného smyslu objevovat dávno objevené. Otázka samozřejmě je, jestli doopravdy vždycky.

Rozhodně Vám proto neradím, abyste si někde přihlásili výzkumný úkol: reprodukce zvuku pomocí brnkání o drát (fonograf) a dalšími mechanickými způsoby (při prvním předvádění fonografu v pařížské Akademii věd držel pověřený akademický zřízenec demonstrátora za krk, aby zabránil případnému břichomluvectví; na rozdíl od našeho novopečenského statutárního proděkana však prý byl tento úřední škrtič pověřen řádně). Nedoporučuji ani, abyste se obraceli na patentový úřad s návrhem patentu: rozdělávání ohně škrtáním kovu o kámen, tzv. křesáním. Nedoporučil bych, abychom naše současné vztahy zkoušeli regulovat podle Chammurappiho zákoníku, ale ani podle předpisů třeba ze začátku 19. století (takže starých sotva nějakých dvěstě roků), ale to už je jiná kapitola.

Prapodivné dění na Západě Čech nás vrací dokonce k ještě onačejším tradicím. Tak například nás čtvrteční regionální tisk poinformoval, že zase znovu přišlo do módy kontrolovat sám sebe. Neboť ten, kdo byl (ovšem poněkud nezákonně) pověřen řídit nejmenovanou plzeňskou právnickou fakultu po neochotné rezignaci jejího tehdejšího děkana (který ovšem naopak velmi ochotně zamířil na ministerský postík), byl podle oné tiskoviny nyní pověřen, aby zkontroloval, zda v období po odchodu pana ministra na ministerstvo, nedej Bože, nedošlo k nějakým pochybením.

Ani to není nic nového pod Sluncem, a ani hned nemusíme připomínat, jak v jiné komisi novopečenský studijní proděkan pečlivě, korektně, objektivně a zcela nepodjatě kontroloval, zda on sám, jeho manželka nebo jeho nový šéf studovali řádně. Ne, ne, tradice sahá mnohem dále do minulosti, nežli k nějakému krátkodobému funkcionáři.

Otázka kontroly a sebekontroly, kritiky a sebekritiky je velmi důležitá. Je vždy třeba zhodnotit kriticky každé své dílo, a vymýtit ty, kdo by do procesu sebekontroly a sebekritiky chtěli zasahovat, napsal přece neblahé paměti už Leonid Iljič Brežněv (Vzpomínky, Svoboda, Praha 1979), ale i on přitom jen sledoval dávnou, ještě neslavnější, tradici. Sebekontrola a sebekritika jsou zvláštní bolševickou metodou – bez sebekontroly a sebekritiky není bolševismu, konstatoval totiž jeden už podstatně dávnější Iljič (V.I. Lenin) na sjezdu své strany v roce 1922.

Právě proto, že každý pořádný šéf výlučně kontroloval svou vlastní práci, a nenechal do toho kecat jiné, dopadl ovšem zmíněný oficiálně totalitní režim tak skvěle, jak dopadl.

Asi nás proto nijak zvlášť nepřekvapí, pokud náročnou a hloubkovou kontrolou pán vystupující pod pseudonymem statutární proděkan (sice neexistující, leč jinak jistě pěkná funkce) odhalí, že si jako statutární proděkan počínal vždy naprosto skvěle a zaslouží za to nejen absolutorium,ale i nějaké ty hmotné statky, případně v kombinaci s příjemnými prebendami.

Zato ostatní by mohli při takto úžasně objektivní kontrole dopadnout třeba i jako slavný fyzik Hertz, který, aby si zachoval aspoň důchod, se obracel na oficiální představitele drážďanské moci a vědy s výzvou, že je nutno se vší rozhodností zrazovat od dalšího výzkumu přenášení Hertzových vln, jelikož jde jen o jakousi technickou kuriozitu bez jakéhokoli praktického využití kdykoli v budoucnu. Ostatně i vynálezce dynama nakonec raději souhlasil s posudkem akademiků Napoleona III., že jeho (Grammovo) dynamo se nikdy nemůže točit (a pokud tvrdí, že snad viděl něco jiného, buď nevědomky podvádí, nebo nějak hloupě pochybil).

Prostě buďme optimisty, radujme se, jak se pěkně pan bývalý statutární proděkan se vší náročností zkontroluje, a těšme se, že tak učiní aktivně a radostně (však už soudruh Gottwald vyzýval k přechodu od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě). Kdybych byl novinářem, ptal bych se sice, co je to za nápad, aby někdo kontroloval sám sebe, ale znáte to, já jsem jen nezdolný idealista.

« Zpět