Košťatová

Když Vám spadnou do kafe brýle, tužka, knoflík, kámen, nebo s ohledem na název této úvahy třeba koště, nebo telefon (přece jen radši mobilní), nebo srdečný pozdrav od přelétajícího ptáka (snídáte-li někde, kde přelétají orli a supové, hrnek ani nemusí stačit), snídaně se obvykle příliš nevydaří.

A přitom všichni víme, že se velice slibná snídaně může pokazit i mnohem, mnohem víc. Může se s Vámi netaktně v půlce důležitého slova odporoučet židle, můžete si energicky (zpravidla však nikoli záměrně) sednout do koblihy, omáčky nebo do něčeho ještě daleko horšího, může Vám (zejména v seismicky aktivnějších oblastech) spadnout do kafe třeba strop. Ale pořád ještě se může stát i něco opravdu podstatně horšího, třeba když Vám na snídani dorazí (ne)slavný reformní student. Pan rektor by o tom mohl vyprávět své, neboť na jeho někdejší jarní snídani cosi podobného přišlo, a samozřejmě ji dokonale a beze zbytku pokazilo. To zřejmě proto, že pan rektor si bohužel včas neuvědomil, že s kým se nedá vyjít, s tím je třeba vyběhnout.

Proč vzpomínat na onu dávnou předvolební snídani právě nyní? No proto, že se už zase kvapem blíží volby (že bychom snad v modifikované formě oprášili jarní pranostiku: na svatého Jiří vylézají hadi a štíři například tak: když se volby blíží…). A taky proto, že se při této příležitosti pan rektor ve své tehdejší tiskové zprávě zvědavě dotazoval: cui bono? V čí prospěch to všechno bylo? V čí asi?

Spousta lidí musela poslouchat spoustu nesmyslů, například když se tehdejší exministr a děkan v jedné osobě (dnes je to paradoxně naopak) složitě zamýšlel nad tím, že odebírání titulů soudcům může logicky ohrozit rozsudky, které v minulosti vynesli a způsobit tak vážný justiční chaos. Samozřejmě musel vědět, že nic takového nemůže hrozit, nejen proto, že tituly za dnešního právního stavu v naší civilizované zemi odebírat nelze (jak ví každý normální člověk), ale hlavně proto, že poté, co pan studijní proděkan se svými kamarády pečlivě, objektivně a korektně prověřil svá vlastní studia, vybral podle vlastní moudré úvahy k úřednímu pomluvení zhruba čtyři desítky magistrů, kteří mu byli obzvlášť nesympatičtí. A z nichž, a nyní pozor, ani jeden nebyl (a není) soudcem (a abychom byli spravedliví, ani státním zástupcem). Jak by mohlo odebírání titulů, i kdyby bylo možné (což není), zpochybnit vynesené rozsudky a přivodit justiční chaos, když novopečenci nakonec nevybrali mezi pomluvené ani jednoho soudce (či státního zástupce)? No, a úplně stejně to bylo se vším. I když dnes už je aspoň téměř se stoprocentní jistotou prokázáno, že to novopečenci nedělali pro sebe, ano, opravdu je jisté, že to nedělali pro sebe, ale pro funkce a peníze.

Už jsem psal o tom, že samozřejmě chápu, že nikdo nechce být za totálního kašpara, a tak novopečenci fabulovali obvinění vskutku neuvěřitelná (taky jim nikdo soudný neuvěřil) jedno přes druhé. Dnes už se ví, že sacího reflexu využili až po samu hranici jeho možností a vší silou si vycucali z prstu nesmysly skutečně nebetyčné. Jenže je logické, že pořád nikdo nechce být za kašpara, dokonce ani za kašpara se zrůdnou fantazií či bájnou lhavostí (nejsem schopen posoudit). A protože obolené novopečenské prsty jsou už dnes na tom stejně jako jiné jejich tělní markanty, například hlava (totiž jsou dočista prázdné), nezbývá, než aspoň žalostně skuhrat, že to kdosi zametl pod koberec. Kdopak to mohl být? Kdopak nám tu po večerech zametá? Asi nějaký metař, že? Neboli čistič.

P.S. Ptáte se mne, jaké jsou dnes mé vztahy s novopečenci. Musím upřímně přiznat, že jen ty nejlepší, jaké si jen lze představit a jaké si jen mohu ze srdce přát. Vůbec je totiž nevidím.

« Zpět