Království Placka

aneb o moudrosti vpravdě kosmické.

Kdysi dávno jsme se učívali spoustu nesmyslů. Třeba že věc je trojrozměrný předmět, a že tedy i pozemek, který je věcí nemovitou (dokonce i podle § 498 odst. 1 nového občanského zákoníku) je trojrozměrným předmětem. Dokonce nás v tom nový kodex utvrzoval tím, že nás lstivě mátl prohlašováním, že součástí pozemku je i prostor nad jeho povrchem a taky pod jeho povrchem (§ 506 odst. 1). I když v katastru se pozemek eviduje jako placka (jako plocha o nějaké výměře), utěšovali jsme se tím, že kdyby mimozemšťané našli nějaké naše album a podle fotek by se domnívali, že naši planetu obývají podivně placaté, a někdy i černobílé bytosti, pěkně by se spletli.

Kdeže, vážení. Správný pozemek je placka, a to ještě pěkně lehká placka.

Jak totiž praví § 1069 nového občanského zákoníku, velká a rozeznatelná část pozemku, kterou vodní tok odplaví k jinému břehu, se stává součástí pobřežního pozemku, pokud k ní původní vlastník neuplatní své právo po dobu jednoho roku. Protože jde o část pozemku strženou vodním tokem z původního místa, označuje občanský zákoník tuto velkou a rozeznatelnou část pozemku pojmem strž, byť v našem běžném, neoriginálním jazyce má toto slovo význam poněkud odlišný (průrva, roklina či podobný krajinný prvek).

Vidíme tedy, že pozemek, či jeho část, plave po vodách, aspoň podle občanského zákoníku. Kdyby jeho součástí byl prostor pod povrchem, určitě by to drhlo, takže nás prostě § 506 odst. 1 nového kodexu jen tak přátelsky škádlí.

Vlastník odplaveného pozemku tedy může do roka požadovat, aby uprchlá placka zůstala jeho vlastnictvím (§ 1069), a pokud mu soud vyhoví, jen tak mimochodem přijde o své vlastnictví ten majitel pozemku, na kterém onen plující kus pozemku přistál (nelze totiž předpokládat, že pod kusem pozemku, který připluje k cizímu břehu, bude vzduchoprázdno až do středu Země, ostatně vzduchoprázdnem plují kosmické lodi, a nikoli pozemky).

Zato, že se majitel šumavského pozemku, který mu odplul někam do Děčína, může stát vlastníkem své placky v Děčíně (osud toho nesympatického trouby, na jehož pozemek se onen plující pozemek nasoukal, občanský zákoník samozřejmě neřeší, proč by něco takového taky dělal), ovšem taky o něco přijde.

Protože odplavená část souše se zjevně považuje za pozemek (ačkoli ve skutečnosti doputuje hnána vodou na povrch jiného pozemku), tedy za věc nemovitou, je jen logické, že o místo, odkud ona část povrchu odplula, její vlastník přijde (jak moudře praví ustanovení § 1071 občanského zákoníku.

Samozřejmě, že jsem se setkal s řadou opravdu plochých lidí (vždyť jsem se v dřívějších temných dobách téměř denně potkával i s autory nového kodexu, ba i jeho protlačovateli), ale představa placatého pozemku plujícího rozbouřenými vodami mne přece jen naplnila zvědavostí, čím tak geniální úpravu její autor asi tak zdůvodnil.

Nahlédl jsem tudíž do důvodové zprávy a nalezl jsem odpověď vskutku vyčerpávající, podrobnou a, jak také jinak, dokonalou, ze které jsem hned vše pochopil.

Abych to náhodou nějak nezkazil, dovolím si ocitovat ono vpravdě geniální zdůvodnění z důvodové zprávy doslova. Posuďte tedy sami ono hluboké, leč lapidární vysvětlení: „Zákoník nezamýšlí řešit stav, jaký důsledek vyvolá pro vlastnické poměry k nemovitým věcem změna koryta vodního toku.“

Jak kosmická to myšlenka! Jen aby tam nebylo s navíc.

« Zpět