Kriticky sebekritická

Když je chvála namístě, musí zaznít. A pokud je na místě kritika, nebo dokonce sebekritika, rovněž sem s ní. Musím se tedy pokritizovat, moc pěkně jste mne vyvedli z dalšího omylu ohledně nemožné kumulace pochybení. Ocitoval jsem skromně ze závěrečné zprávy jedné univerzity (citoval jsem velice pečlivě, aby mne, nedej Bože, někdo nepovažoval, fakt hrůzná představa, za autora něčeho takového), že poztrácela posudky ohledně asi čtyřiceti rigorozních prací za posledních deset let, a že bude zkoumat vícečetná (jak jinak: kumulovaná) pochybení celkem u dvanácti doktorů. Ocitoval jsem taky, že z těch dvanácti nejméně dva (univerzitní č.j. R-750–10 a č.j. R-753–10) se provinili právě jenom tím, že univerzita někde ztratila posudky týkající se jejich prací, a vyjádřil jsem politováníhodnou pochybnost nad správností takového postupu, protože jsem onu kumulaci nedostatků pořád nějak nemohl najít.

Sebekriticky uznávám, že jsem nevzal v úvahu všechny aspekty dané problematiky. Sypal bych si klidně na hlavu i popel, ale obávám se, že by to v psaném slovu nejenže příliš nevyniklo, ale dokonce ani nebylo vidět. Nicméně pokryt od hlavy až k patě virtuálním popelem musím dát za pravdu pohotové čtenářské výtce. Úplně jsem přehlédl, že univerzita sice vytýká jen jedno pochybení, ale to nic nevypovídá o konečném výsledku (neboli o finálním počtu pochybení).

Posuďte ostatně sami: Když komise, sestávající z předsedy, místopředsedy a tří členů, má podle opakovaně citovaných odebíračských dopisů šest členů, neboli, jestliže jedna plus jedna plus tři je v odebíračské matematice šest, a když šest, ba i pět (jedna plus jedna plus tři), děleno dvěma je zase šest (komise sestávající z předsedy, místopředsedy a tří členů, která se může usnášet, když je přítomna polovina jejích členů, je podle odebíračských výpočtů schopna se usnášet, když je přítomno pro změnu zase šest jejích členů), proč by nakonec jedna plus nula plus nula nemohly být třeba tři, nebo dokonce čtyři? Vidíte, a to mne vůbec nenapadlo.

Opomněl jsem i chválu mohutné odebíračské racionalizace. Na rozdíl od nezměrně moudrých koček, které dělí svůj vezdejší čas velmi spravedlivě mezi spaní a jídlo, a (dovolím si tvrdit) ještě moudřejších mývalů, kteří svůj čas poněkud macešsky a tudíž ne zcela spravedlivě dělí mezi jídlo a spánek (první má tak výraznou přednost, že občas medvídkovitou šelmu přiměje i k jinak poměrně nenáviděnému pohybu), jiní tvorové dělí svůj čas docela jinak, například novopečení členové odebíračského hnutí jej dělí podle potřeby mezi pomluvy a udávání, ovšem, nutno přiznat, že se lstivostí téměř mývalí. Rozdíl je totiž jenom v adresátovi. Vymyslíte hovadinu, jeden z vás si sebou vezme vlasy, druhý batoh s těmi nesmysly, a odnesete je nějakému strážci veřejného pořádku, anebo, když není po ruce, nějakému tomu svědomí společnosti, neboli žurnalistovi. Jednou udání, po druhé pomluva, ale pokaždé využijete totéž. Prostě to samé zboží prodáte hned dvakrát. My právníci máme pro situaci, kdy někdo prodává totéž zboží dvakrát, samá taková ošklivá označení, ale to samozřejmě nemusí odebírače nijak trápit, protože oni s právem přece nemají vůbec nic společného.

« Zpět