Kulturní sbližování

Přes všechno možné kulturní sbližování jsme si s některými národy pořád pořádně vzdáleni.

Samozřejmě, někteří zodpovědní jedinci nás co nejintenzivněji sbližují alespoň s některými.

Velkou zásluhu zde má, jak jinak, opět notorická paní komisní, jež nás, jen namátkou, sbližuje například s gruzínským etnikem (neboť podobně jako jeho někdejší vůdce Josef Visarionovič prosazuje, že lež je dobrým nástrojem boje), nemluvě o sbližování se severními sousedy Gruzínců (neboť podobně jako velký Vladimír Iljič prosazuje myšlenku, že řešení čehokoli závisí na tom, zda máme dobrou komisi a že komise nevyšetřuje, ale zneškodňuje, konkrétně nepřátele komunismu).

S jinými národy však sblížení tak dobře nefunguje.

Dnes se například můžeme mimo jiné dočíst, že japonský učitel potrestal své žáky tím, že za chyby, jichž se dopustili (při pokusech) museli vypít zředěnou kyselinu.

Něco podobně barbarského by se v naší kulturní zemi rozhodně stát nemohlo. Jako vždy, můžeme sáhnout třeba k sice už dávnému, leč bohužel věčnému a vděčnému příkladu nejmenované plzeňské právnické fakulty.

Předně, studenty je třeba trestat přísněji, než jen polykáním kyseliny.

A potom, kam bychom přišli, kdybychom trestali studenty (jenom) za jejich chyby?

Studenti plzeňských práv rozhodně nebyli trestáni za chyby, jichž by se sami dopustili, ale například za početní chyby, jichž se dopouštěl pan náměstek rozličných a rozmilých ministryň, například notorického pana exministra kmotrovské spravedlnosti.

Nebudeme je pořád dokola všechny opakovat, stačí připomenout, že někdo byl například důvodně a důsledně pohaněn za to, že studoval o 0,3 roku méně, nežli měl (podle slavného univerzitního č.j. R-594–10 totiž absolventovi, který studoval od od 19.6.2001 do 6.6.2005, chybí do doby čtyř let studia 0,3 roku, neboli čtyři měsíce, přičemž ovšem, jak snadno spočteme, to trochu vypadá tak, že jde o třináct dnů), zatímco jiného zkoušela komise, jež nebyla schopna se usnášet, protože z jejích pěti členů mělo být, ale nebylo, přítomno šest (neboť podle pana vždycky náměstka je komise o pěti členech, která je schopna usnášet se polovinou členů, schopna usnášení, jen když jich dorazí šest, srov. univerzitní psaní R-373–10 a mnohá další).

Podobně krutě byli studenti ostouzeni a trestáni za početní chyby notorické paní komisní, jež zřejmě pod vlivem, dokonce pod velmi silným vlivem, své neomylnosti hravě spočítala, že 25 plzeňských právnických profesorů a docentů je mnohem méně, nežli 1,5 filozofa či třináct právníků, ale z Hané.

Za chyby, jichž se notorická paní komisní dopustila při svých pokusech na lidech, tedy byli se vší potřebnou přísností trestáni studenti, kteří se ovšem skutečně až neskutečně provinili. Znemožnili totiž onu notorickou dámu (neboli notoricky předsedající dámu) úplně totálně před celým národem tím, že naprosto přesně a doslova citovali její myšlenky a výroky.

Sami tedy vidíte, že prostě nejsme v Japonsku.

Je ovšem pravda, že notorická paní komisní dělá pro sblížení národů, co může, a to i pokud jde o Japonsko.

Například spolu s (oběma) odpadlíky z plzeňských práv radostně popíjela nejen na zmar jejich alma mater, ale i na omezení lékařských studií, neboť (jak vidíme na fotografii u úvahy Ilustrovaná II) se ztotožnila se starým japonským rčením, že „víno je lepší, než sto lékařů.“

« Zpět