Lapsus

Členové akademické obce plzeňské právnické fakulty už 1. února společně prohlásili, že jsou šokováni bezprecedentním rozhodnutím Akreditační komise. Prohlašujeme, napsali, že nevidíme žádný rozdíl mezi úrovní FPr ZČU a ostatních právnických fakult v České republice, proto výše uvedené stanovisko vnímáme jako hrubou křivdu.

V mezidobí se ukazuje, že z hlediska kritérií, jež Akreditační komise milostivě zveřejnila, je plzeňská právnická fakulta v řadě směrů lepší, než některé jiné.

Ukazuje se, že šlo o akt bezprecedentní zvůle, k němuž se zřejmě steskem po své totalitní minulosti snížila jedna postarší dáma. Když nezvítězila komunistická revoluce v Americe, jak prorokovala, co kdyby se to povedlo aspoň v Čechách? Mohla by tak říkat, že přece jen měla pravdu a sekla se jen o pár tisíc kilometrů.

S akty bezprecedentní, absolutistické zvůle je třeba bojovat.

V právním státě není možné, aby jedna paní rozhodovala podle své nálady o osudu tisíců mladých lidí. V normálních zemích jsou pokusy na lidech zakázány. U nás si jich bohužel užíváme, ať už jde o nový občanský zákoník nebo náladové, podjaté, nezákonné a absolutistické počínání Akreditační komise.

Marie Terezie o sobě prohlašovala, že je pravá Maďarka, takže bychom jí asi moc nerozuměli (novému občanskému zákoníku nebo akreditačním moudrům ovšem nerozumí taky nikdo), ale aspoň nám zaváděla absolutismus osvícený.

Paní komisní šéfová se naopak zhlíží v temnu.

Škoda jen, že Akreditační komise je jen podivný shluk, prazvláštní rada starších bez subjektivity a odpovědnosti. Kdyby byla Akreditační komise právnickou osobou, mohli bychom využít nadělení od pana ministra oné kmotrovské spravedlnosti nebo nespravedlnosti, podle toho, které noviny čtete. Podle pana ministra školství v Plzni pěkně nadělal, krom toho však lidu nadělil zákon o odpovědnosti právnických osob, o němž renomovaný právník doktor Sokol (který kdysi odhalil i plzeňské třeštění paní Dvořákové) s mírnou nadsázkou napsal v epravu, že půjde-li to hladce, budou kriminály brzy plné eseróček.

Paní profesorka už porušila tolik zákonů, že kdyby Akreditační komise byla právnickou osobou, dávno by byla na zrušení. Protože však jde o podivný totalitní relikt bez právní osobnosti (nejen právní, zdá se), musí studenti i více než dvacet let po revoluci chránit živým řetězem svou školu.

Bílá je barvou čistoty a novosti, ne rezavá barva zatuchliny.

Bílá je barvou, se kterou studenti znovu zvítězí.

Musí.

Protože se paní profesorka přece jen sekla o pár tisíc kilometrů. Nežijeme totiž v Severní Koreji.

« Zpět