Las Vegas?

Zase už jsem trochu přeháněl. Včera jsem napsal, že jeden dávno a hluboko zapadlý pseudostudent se bouří proti jakémukoli fakultnímu vedení dennodenně, či dokonce vícekrát za jediný den (dokonce i nejreformnější ze všech děkanů Mléčné dráhy si nakonec z čiročirého zoufalství vymazal jeho číslo z mobilu, jak si pseudostudent svého času hořce, leč jak jinak, než veřejně, povzdechl při popisu pocitů použitého toaletního papíru). A vidíte, v sobotu si dal zatím pokoj. V pátek sice jedna tiskovina upozornila na to, že by si docela přál odchod dalšího fakultního vedení (je otázkou, zda jej tiskovina chápala jako osobnost rozpolcenou, nebo jen omylem zaměnila jednotné číslo za množné, protože napsala, že studenti chtějí, ač chce právě jen osamělý pan pseudostudent), ale dnes pusto a prázdno.

Je ovšem zatím vskutku časné sobotní ráno a vše jde jistě ještě napravit nějakým tím blábolem, že čeští miliardáři nemají na práci nic lepšího, než stát frontu u jeho dveří a vnucovat mu jako dary své indexy z dávno minulých let (jinak se k nim přece v souladu s právem nemohl nijak dostat), aby je mohl ještě fundovaněji pomlouvat. Naposledy nejmenovanému magnátovi káravě vytkl, že v jeden den složil zápočet i zkoušku, přičemž ovšem poněkud přehlédl, že to univerzitní studijní a zkušební řád v článcích 10 a 11 jaksi připouští (což je ovšem celkem omluvitelná chybička, když jemu samému se žádný zápočet či zkoušku drahnou dobu složit nepodařilo, pokud vůbec někdy, není totiž zkušenost přece jen tak aktuální).

Konec konců, podobné počínání znamená v mediálním světě vždy nemalou úsporu (na co někde shánět šikovného hackera, aby nám projel nějaký ten ministerský počítač, když máme věčný zdroj, který si na požádání, ba většinou i bez něj, cokoli možného a hlavně nemožného rád vymyslí). A úspory jsou přece příkazem dne, ačkoli se na to občas zapomíná.

Když vysokoškolský národ s mohutným rozběhem a jemu odpovídající razancí zaslouženě kopl novopečence do zapomnění, neboli pryč z jejich nákladných, pohodlných vladařských židliček, získaných přitom tak těžce, tak všestranným a pracně vymýšleným pomlouváním spolužáctva a jiných kolegů, realizovaným navíc bez oddechu, o sobotách, o nedělích, ba i ve svátek, přišel tím nejen o mnohé skopičiny, jimiž ještě mohli pobavit svět, ale i o mnohé významné úspory, jichž je tolik zapotřebí těžce zkoušenému školnímu rozpočtu, byť ho novopečenci nestihli komplet rozkulačit (i když se opravdu hodně snažili a vytčenému cíli se celkem dost přiblížili).

Kdyby totiž zůstali u vesla, mohli by krásně odprodat právnickou část univerzitní knihovny někam do antikvariátu, protože novopečenci přece všechno vědí nejlépe a netřeba jim tudíž žádných encyklopedií, ba ani jiných knih.

Do antikvariátu či do sběru by samozřejmě přednostně odpluly veškeré zákony, neboť ty novopečenci neznají a hlavně ani znát nechtějí, a pokud je nějakým omylem či nedopatřením z nevelké části znají, stejně se jimi neřídí, ledaže by si je snad sami vymysleli.

Naštěstí i při tom vymýšlení všelikých pravidel měli opravdu vždy na mysli v prvé řadě úspory. Tak třeba v nezměrně kasuisticky podaném návrhu občanského zákoníku je i dnešní úpravou inspirované ustanovení o tom, že je-li život snoubence přímo ohrožen, může jej oddat kapitán plavidla či letadla (§ 611 odst. 1 návrhu). Jak se asi ulevilo těžce zkoušeným leteckým společnostem, že v takovém případě podle § 611 odst. 2 návrhu není přítomnost matrikáře zapotřebí, takže ho nemusí přibrat ke každému letu a vozit tisíce matrikářů po světě sem a tam.

Je také jen stěží představitelné, kolik radosti přinese navrhovaná změna oproti dnešnímu strohému, nepřívětivému a nepřejícnému § 7 odst. 2 zákona o rodině. Podle něj, je-li život snoubence ohrožen, může snoubence oddat (mimo jiné) kapitán lodi. Podle návrhu nového zákoníku však už nejen kapitán lodi, ale kapitán jakéhokoli plavidla, takže nový předpis konečně rázně skoncuje s dosavadní nedůvodnou a neodůvodnitelnou diskriminací vorařů.

Poněkud se obávám, že když vyrazíte v neckách, sudu či nějakém podobném plavidle po proudu Labe, budete nejspíš co nevidět v ohrožení života. Pokud sebou vezmete snoubence, státní vlajku a kapitána, můžete být hned za hranicí oddáni, a přitom (jaká neuvěřitelná výhoda!) sebou v sudu ani nemusíte vozit matrikáře.

Nicméně, přátelé, v tom naštěstí nepravděpodobném a nadmíru tragickém případě, že bude návrh nového občanského zákoníku přijat, dovoluji si vřele doporučit: opravdový pozor na ústa! Vždyť matrikář sem, matrikář tam, podle § 603 návrhu manželství stejně neodvratně a vždy vznikne už kladnou odpovědí na otázku, kterou se oprávněná osoba (tedy osoba oprávněná jednat za orgán veřejné moci nebo za orgán církve) dotáže snoubenců, zda spolu chtějí vstoupit do manželství.

Pár záludných otázek místního sektáře, pár opilecky statečných odpovědí, a kde jste? No přeci v manželství. Když si tedy nebudeme dávat pozor na jazyk, budou nám po naší krásné zemi nejspíš pobíhat hejna manželů, kteří navíc o tom, že jsou manželé, nemají ani sebemenší tušení. Manželství navíc vznikne (opět podle § 603 návrhu) i jinak, je-li zřejmé, že snoubenci prohlašují svou „sňatečnou vůli“ (jestli mi dáš, nebo aspoň ukážeš, hm, například ty přednášky, které tak nutně potřebuji na zápočet a zkoušku, klidně si Tě i vezmu). Uznejte sami, Las Vegas hadr. Že bychom už ty imperialisty konečně dohnali a předehnali?

K čemuž nám pomáhej tentokrát třeba i vůle (anebo že by poslední písmenko poněkud přebývalo?).

« Zpět