Latinská

Dávní, například středověcí, opisovači se řídili skvělou zásadou: čemu v opisovaném textu nerozuměli, to prostě vynechali. Latinsky se toto moudro řeklo Graeca (ale klidně třeba bohemica) sunt, non leguntur (je to řecky, ale klidně třeba i česky, nečti to, nejde to přečíst), přičemž pod záminkou: je to řecky, vynechávali třeba i matematické výpočty, jimž nebyli schopni porozumět.

Samozřejmě se nelze touto maximou řídit vždy, ve všem a doslova, tak třeba podle některých z Vás návrh nového občanského zákoníku svědčí o tak hlubokém a komplexním pochopení pradávných textů, z nichž je tento návrh složitě sestaven, že by vlastně měl být celý vynechán (například podle zásady: je to staročesky, nečti to, nejde to přečíst).

Na druhou stranu nevídaná ustanovení, jež nám autoři zákoníkového návrhu chtějí tak bezostyšně vnutit, zcela nepochybně, a to dodávám se vší zodpovědností, určitě usnadní a prohloubí dodržování práva.

Vy se sice občas celkem logicky ptáte, jak budeme ona pozoruhodná ustanovení dodržovat, když jim nikdo, zřejmě včetně jejich autorů, není schopen porozumět? Odpověď je však snadná a kupodivu zní: snadno! Už jsem totiž opakovaně poukazoval na to, jak roztomile se celá řada ustanovení nového zákoníkového návrhu navzájem vylučuje. No, a v tom je přece právě řešení. Když nám zákon předepisuje, že máme určitě dělat A, a rozhodně nedělat B, a současně, že máme určitě dělat B a rozhodně nedělat A, pak ať uděláme A nebo B, stejně zákon dodržíme.

Navíc se možná dočkáme další maximy, jež navíc postihne naši žhavou návrhovou současnost. Z důvodové zprávy k zákoníkovému návrhu víme, že návrh se inspiroval například lichtenštejnským občanským zákoníkem, a na druhou stranu jaksi rovněž víme, že nic takového, jako lichtenštejnský občanský zákoník neexistuje. A tak prostě když se nám bude zdát některé z prapodivných návrhových ustanovení až příliš, hm, zvláštní, můžeme vždy říci: to je podle lichtenštejnského občanského zákoníku, klidně se podívej. No, a zkuste se do něj podívat, když nic podobného lichtenštejnskému občanskému zákoníku vůbec neexistuje.

To si přece bývalí (tedy jde-li o funkci, nikoli o diagnózu) novopečenci už vyzkoušeli. Krutě kritizují nové vedení za to, že nemá k dispozici novou koncepci fakultní vědy. Bývalý novopečenský strategický proděkan, jehož funkce byla za drahý peníz zřízena právě jen proto, aby ji vytvořil, se sice zahalil vznešeným mlčením a nám, obyčejným, tuctovým, nehodným, ba sprostým smrtelníkům neprozradil ze svých vznešených koncepčních myšlenek ničeho. To však neznamená, že by koncepci nevytvořil, v hlavě ji určitě někde má, to jen my ostatní jí vůbec nejsme hodni. Což mi připomíná ještě něco.

Když se člověk musí hodně dlouho prohrabovat hromadami pologramotných nesmyslů, stane se, že si nakonec poplete i autorství toho či onoho paskvilu, což se mi o víkendu bohužel právě přihodilo.

Když jsem se zamýšlel ve stylu staré římské maximy is fecit, cui prodest scelus (ten se dopustil zlého činu, komu nejvíc prospěl, jak pravil svého času Seneca), neboli jsem rekapituloval, co všechno bývalí novopečenci klidně naporušovali, jen aby z toho něco měli, omylem téměř neodpustitelným jsem přisoudil jedinou disertaci v dějinách plzeňských práv, napsanou tak špatně, že i jinak vstřícná Akreditační komise pocítila nutkavou potřebu ji krutě sepsout, bývalému novopečenskému studijnímu proděkanovi. Samozřejmě jsem to popletl: při neustálém přehazování toho, co se obvykle přehazuje vidlemi, z hromady na hromadu, jsem se přebreptl, autorství onoho nepochopeného veledíla patří bývalému strategickému proděkanovi.

Vzpomínáte si vlastně ještě někdo, jak bývalí novopečenci slídili po domnělých proviněních svých učitelů a spolužáků (kde nic nenašli, o to barvitěji si vymysleli) a mocnými hlasy odsuzovali nalezené hříchy? Ubi iudicat, qui accusat, vis non lex valet, pravívali v podobné souvislosti už staří Římané. Kde soudí žalobce, tam zákon nikdy neplatí.

« Zpět