yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Jinak se občas leckdos chlubí všelijakými nesmysly. Rakušané se třeba chlubí, že mají (protože ho před jedenadvaceti lety, 19.9.1991, vyhrabali z ledu) pračlověka, který přináší smůlu všem, kdo na něj třeba jen letmo pohlédnou.
Takových v Plzni svého času měli hned několik a i když k nezměrnému štěstí západočeského občanstva a hlavně studenstva vyrazili za lepším, pokorně škemrají (moderně se to tuším řekne: lobbují) o návrat, protože prý jiní než plzeňští chlebodárci nejsou kupodivu nijak zvlášť nadšeni, když je ten, koho živí, neskutečně pomluví.
A přitom se o svou alma mater tak nevídaně zasloužili. Především jí poskytli efektivní ochranu před pomluvami: nikdo nikdy už ji totiž nedokáže pomluvit tak, jako oni, takže žádné strašné pomluvy vlastně už nehrozí.
Univerzity mají prý být místem tichého rozjímání, jemuž studenti svým nezdravě mladistvým halasem spíše překážejí (proto jich přece vyhodili, kolik jen stihli).
Pokud si bytosti, jež média označují jako akademiky (zřejmě bez znalosti toho, že označení akademik bylo po sametové revoluci razantně odbouráno jako odporný postsovětský relikt), vydobudou na zlých studentech dost času, mohou totiž teprve vytvářet ta pravá geniální díla.
Tak třeba jeden posléze odrodilý profesor, poučen z historie tím, že naši největší (ba i světovou největší) knihu nám kdysi ukradli Švédové, vyrobil dílo, které nám nikdy nikdo neukradne a jež se chrání samo, neboť kdo do něj pohlédne, propadne nezvladatelné depresi či naopak záchvatům nekontrolovatelného smíchu (což obojí mu efektivně zabrání v tom, aby dotyčné veledílo kamkoli nesl).
Už jsem si kdysi posteskl, jaká strašlivá škoda je, že svého neslavného času nesáhli v jedné nejmenované západočeské po inspiraci pohádkovou Neviditelnou univerzitou, za níž v některých věcech jednal moudrý knihovník, toho času orangutan. I kdyby totiž sehnali jen zcela průměrného lidoopa, případně dokonce jen opa, výsledek by byl z hlediska právních účinků dokonce zcela stejný, a přitom by stačilo jen pár banánů namísto milionového honoráře pro náměstkovského pisatele.
Takhle univerzita pustila úřední poštou (jistě nelze požadovat, aby to za pouhý milion na kávu posílal autor za své) do světa zázračné objevy, jako například že od 8.září 2005 do 12.ledna 2006 uplynulo o málo víc než jediný měsíc (0,12 roku, neboli 43 dnů, č. R-595–10).
Jak jeden z Vás taktně upozornil, pokud ohavný rychlostudent Alois Jirásek studoval historii v letech 1871 až 1874, podle tohoto výpočtu ji studoval vlastně jen ubohých devět měsíců.
Tedy za předpokladu, že 36:4 je rovno devíti, což vůbec nemusí být pravda, když na druhé straně podle pana náměstka je pět děleno dvěma šest (komise sestávající z pěti členů a oprávněná rozhodovat polovinou členů, může podle psaní č.j. R-377–10 a dalších rozhodovat za přítomnosti šesti svých členů).
Vlastně si teď uvědomuji, že pokud bylo hned na samém počátku devadesátých let označení akademik vyhrazeno pro hnusný postsovětský relikt, je přece v případě paní komisní a spol. více nežli na místě.