Leninská

Je pravda, že je škoda si kazit krásný, dokonce slunečný, březnový den úvahami o bývalých novopečencích (jsou ovšem i tací mezi Vámi, kteří mi ostře vytýkají ono adjektivum bývalých, protože soudí, že novopečenec není funkční zařazení, ale diagnóza), přesto však stojí za zmínku aspoň to, že potvrzují dokonce i dávné teze Vladimíra Iljiče Lenina.

Jeho významný současník, který jej naštěstí o mnoho a mnoho let přežil, se proslavil kromě řady dalších i myšlenkou: zvelič lež a máš propagandu (jak jinak, Winston Churchill), takže zcela jistě víme, že se naši bývalí řídili winstonovskou moudrostí (byť o ní zřejmě neměli nejmenší potuchy). Ale kromě jiného se řídili i tezemi plešatého revolucionáře, který mimo jiné pronesl: zvelič pravdu, a máš hloupost.

Což se stalo. Konec konců kdesi hluboko pod nánosem novopečenských hloupostí malá zrníčka pravdy byla: pár lidí studovalo krátkou dobu a občas se jim uznaly i postarší zkoušky (třeba tchán novopečenského gestora celoživotního vzdělávání), občas byl někdo přijat v přezkumném řízení, tzv. na odvolání (třeba manželka novopečenského studijního proděkana), občas někdo studoval až ostudně dlouho (novopečenský studijní či strategický proděkan), občas někomu prošlo, že napsal práci tak nekvalitní, že se nad její chabou kvalitou pozastavila i Akreditační komise (takové veledílo sepsal jako jediný novopečenský studijní proděkan, takže se o svou, poněkud ovšem pochybnější, slávu nemusí s nikým dělit). Někdo mohl studovat, aniž se namáhal skládat zkoušky (například náš obecně oblíbený pseudostudent, který sice stále mohutně pomlouvá bývalé vedení za jeho trestuhodnou benevolenci, ale současně stejně pomlouvá i vedení nové, že v ní nechce pokračovat alespoň pokud jde o jeho výjimečnou osobu). Nic fatálního, ale přece jen pravda. Zveličte ji tisínásobně, a máte leninskou hloupost.

Ostatně my, kteří jsme byli vychováni v tom, že kapitalismus se řítí do bezedné propasti dějin (a socialismus je, jak jinak, vždy nejméně o krok napřed), taky víme, jak to v tom kapitalismu vlastně je. V onom, jak nás učili (např. Gerloch: Mzda a její význam za socialismu, Praha 1962, str. 51 a násl.), zlotřilém systému i pravdu má vždy ten, kdo má více peněz. A tak jsem to díky vzpomínkám na někdejší oficiální totalitu konečně pochopil:

Renomovaná advokátní kancelář (kterou jistě jen časovou shodou okolností neprodleně vyhnali ze služeb Ministerstva spravedlnosti) sepsala fundovaný rozbor, podle kterého se akademické tituly rušit nedají.

Nesporný expert na správní právo (dr. Staša) napsal v pražské učebnici správního práva (už jsem ji citoval tolikrát, že Vás s tím nebudu obtěžovat znovu), že diplom není osvědčení.

V prestižním komentáři nakladatelství C.H.Beck se píše, že proti zrušení osvědčení se lze odvolat (taky už jsem ho přesně ocitoval).

A vidíte, najdou se stále prapodivní bloudi, kteří připouštějí, nebo se tak tváří, že by snad mohl mít pravdu podivný pisatel, který tvrdí (a zřejmě to ani nepojal jako apríl), že tituly rušit lze, že diplom je osvědčení (což půvabně tvrdí právě s odvoláním na dr. Stašu, který ovšem v učebnici napsal pravý opak) a že proti zrušení diplomu coby osvědčení se nelze odvolat (dokonce se stejně nesnesitelnou lehkostí opět s výslovným odkazem na beckovský komentář, který však říká, že to možné je). Co horšího, v leninském světě by mohl mít pravdu. Žijeme totiž v kapitalismu, kde podle leninistů má pravdu ten, kdo má víc peněz, a pan pisatel hanopisů rozhodně nafakturoval a poodnášel daleko víc oběživa, nežli všichni ostatní, kdo se k plzeňským právům jen přiblížili, dohromady.

V kapitalismu je prostě možné všechno. Když mohou mít mazdy v palivovém systému pavouky, kterým se tam obzvlášť zalíbilo, proč by někdo (například, hm, však víte) nemohl mít šváby na mozku? Což mimochodem svědčí o vysoce abstraktním chápání světa šváby, protože podle některých z Vás (s nimiž radostně souhlasím) vlastně ti dotyční nemají kde šváby mít.

« Zpět