Létající p...

Před deštivým víkendem Vás nějak zaujala úvaha o ruských objevitelích, zřejmě proto, že v jejich zemi dlouho tvrdili, jak umí poručit větru dešti. Nestudoval jsem ruštinu a tudíž nejsem známým politologem (jak se zdá, studium ruštiny plně postačí k tomu, aby si člověk myslel, obávám se, že zcela mylně, že umí prorokovat, natož pak, že umí politologii), stejně jako se třeba, na rozdíl od spoluautora článků jedné komisní paní (tedy šéfové jedné komise) nestýkám s mafií, a to ani globální (jako on, viz včerejší úvahu), ani jinou.

Nevím tudíž, kudy Frolov a Jarcev nosili své přenosné železnice, ani kde je posléze ztratili či založili (naši skvělí a snad již navždy bývalí plzeňští novopečenci poztráceli nebo založili spousty dokumentů, založit železnici si však zřejmě netroufli).

Nevím ani, jak přesně guberniální písař Krakutnoj plnil veliký pytel „dýmem smrdutým a odporným,“ jak vysoká byla bříza, nad níž se i s pytlem vznesl, případně jak vysoký byl kostel, do něhož narazil (historie nás ovšem učí, že pokrokoví ruští rolníci ho chtěli pro jistotu upálit).

Ačkoli nám čímsi podobným plzeňští novopečenci dlouho plnili uši i jiné orgány, nemusíme si ovšem masochisticky vybavovat právě je, pokud si chceme připomenout, že někdo využívá pro své cíle čehosi odporného a smrdutého vlastní výroby.

Můžeme si totiž připomenout třeba takového Fučíka, ovšem Víta, řečeného Kudlička, který pro letectví obětavě využil ducha i tělo, pokoušeje se plnit velký pytel nejprve střevními plyny a posléze (vzhledem k jejich nedostatku) raději metanem z bažin. Tento český průkopník sice svůj pokus s velkým létajícím pytlem dovršil skoro třicet let po ruském písaři, přece jen však o třiadvacet let dřív, než se podprsenka paní Montgolfiérové sušící se nad kamny začala nadouvat a vznášet a inspirovala tak stejnojmenné bratry k vynalezení balónu.

Půvabná tradiční historka o inspiraci bratří Montgolfiérů sice jen maličko, ale přece jen, škobrtá o smutný fakt, že jakási nezodpovědná Francouzka (Herminie Cadolle) vynalezla podprsenku až v roce 1889, těsně následována Američankou Marii Tučkovou, takže jejich vynález mohl inspirovat leda ducha páně Montgolfiérova, pokud by snad neopustil již sedmdesát let tlející tělo a setrval v našem slzavém údolí.

Montgolfiérové prostě měli smůlu (no, asi spíš štěstí), že nepoznali plzeňské novopečence.

Vzpomeňme na velké reformy, jež nynější pan ministr (musíme přiznat, že nyní už opravdu korunovaný, neboť, jak jsem si ve včerejší úvaze dovolil připomenout, byl drtivou většinou ze šesti tisíc respondentů na stránkách Justiční mafie zvolen bezkonkurenčním králem justiční mafie) na ošlapaném fakultním schodě svého času vyhlašoval městu a světu. V podstatě byly dvě: externí přijímací řízení a zavedení kreditního systému.

Obojí bylo ovšem zavedeno v červnu 2009, zatímco pan ministr si tehdy ještě jako exministr vynutil volbu děkanem až v listopadu: jak tedy mohlo jít o jeho reformy?

Odpověď je prostá: geniální pojetí času vynalezené jeho náměstkem, s nímž mnozí plzeňští absolventi udělali tak tragické zkušenosti, umožňuje totiž cokoli.

Už jsem zmiňoval, že podle pana náměstka, nebo aspoň podle dopisů, jež vypustil do světa, rok má 14 měsíců (č.j. R-582–1O nebo R-604–10), některé roky dokonce patnáct měsíců (pod č. R-576–10 totiž spočítal, že 42 měsíce je 2,8 roku), přitom však má na druhé straně rok tisíc dnů (126 dnů je 0,126 roku, srov. č.j. R-377–10), zatímco měsíc má zhruba 120 dnů (od září do ledna uplynul podle pana náměstka jediný měsíc), ovšem jak kdy a jak který, protože některé měsíce mají dnů jen zhruba deset (od září do ledna totiž podle něj současně uplynulo 43 dnů).

Při takovémhle pojetí kalendáře by mohl nynější pan ministr a tehdejší (doufejme, že záhy i budoucí) pan exministr snadno uskutečňovat své reformy už v době, kdy se nadouvala ještě nevynalezená podprsenka paní Montgolfiérové. Proč by je tedy nemohl uskutečnit nějakých pět měsíců před tím, než se ujal, pardon, zmocnil, děkanské funkce?

« Zpět