Lidová

Spoustou věcí si pořád nejsem jist, a tak jsem rád, když se občas aspoň něco z toho, o čem jsem přemýšlel a pochyboval, potvrdí. Přestože praxe, jak se zdá, potvrdila pravdu přísloví nad myšlenkou slavného filozofa a matematika (jo, a mimochodem taky rychlostudenta berlínské ekonomie, se kterou si pospíšil tak moc, že by náš oblíbený hanopisník slintal blahem) Bertranda Russela.

Dovolil jsem si Vám už dříve (v úvaze Světová rarita? z letošního 12.ledna) ocitovat jeho vzácnou myšlenku, jak velice mylně se domníval, že lidé ze všeho nejvíc touží po penězích, zatímco se ukázalo, že ublížit druhému jim působí radost ještě mnohem větší. Lidová moudrost naproti tomu praví, že netřeba hledat zlý úmysl tam, kde lze lidské počínání vysvětlit prostou debilitou.

Konec konců je vždycky jen dobře, když se nějaké přísloví potvrdí. Pořád jsem pochyboval, jestli má v tomto případě pravdu slovutný aristokrat (kromě toho, že byl Russel odporný rychlostudent, byl ještě navíc hrabě) nebo lidová moudrost, a ejhle, ukázalo se, že lidová moudrost v případě zašlých novopečenců hladce zvítězila. Přitom v dobách, kdy ještě novopečenci vládli škole, zdálo se, že se russelovská moudra prosazují téměř na každém kroku:

Když s typickou laskavostí, velkorysostí a intelektuální lehkostí hladových piraň útočili na své spolužáky i ostatní studenty, jako kdyby svým počínáním záměrně naplňovali hraběcí myšlenku o tom, že špatný učitel má ke svým žákům (či studentům) tytéž pocity, jako cukrářský učeň ke kremrolím. Když s ohromnou jistotou předem informovali o tom, jakých pochybení se plzeňští studenti dopustili (dokonce ještě dřív, nežli je začali zcela objektivně sami zjišťovat a vyhledávat, v případě nouze vymýšlet), jako kdyby naplňovali neméně slavnou russelovskou myšlenku, jak je smutné, že blbci jsou tak sebejistí, zatímco moudří stále pochybují.

Konec konců i jeho maxima, že jsou-li všichni o něčem zajedno, pak je na místě ta nejvyšší opatrnost, jako kdyby byla napsána o onom pracně vymyšleném nesmyslu, nazývaném aféra plzeňských práv.

A tu to máme: pravdu nakonec neměl pan aristokrat, ale prosté lidové rčení. I když si zapadlí novopečenci nadělili nebývale tučné prebendy, a něco málo občas upustili také dnes ještě zapadlejším kolaborantům, stejně to vypadalo, jako že největší radost mají z toho, že mohou svobodně a demokraticky (základem demokracie je závist, pravil ovšem pro změnu opět pan Russel) ubližovat pokud možno všem svým bližním (zejména však některým), skutečnost je však diametrálně odlišná.

Mezi nejděsivější a nejpříšernější pochybení, jež se s maximální možnou razancí otloukala o hlavu studentů, učitelů a snad i náhodných kolemjdoucích, se počítalo třeba to, že si řada studentů sama, považte tu hrůzu lstivě vybrala svého učitele. Skutečně musím kajícně přiznat, že to tak v řadě případů skutečně bylo (student si prostě vybíral, u koho se mu zrovna chce studovat).

Když novopečenci po zásluze skončili v bezedné hlubině propadliště dějin, vylezl jeden z nich pracně a naštěstí jen na chviličku znovu na světla ramp a pokusil se (marně) oslnit svět blýskavými odlesky své bývalé důležitosti, konkrétně halasným upozorňováním na to, že se snad, nedej Bože, tento otřesný nešvar znovu objevuje.

Vidíte sami, vypadalo to, že ublížit druhému působí novopečencům radost ještě mnohem větší nežli peníze, a díky vystoupení bývalého novopečenského studijního proděkana najednou víme, že pravdu přitom má ono výše citované přísloví (netřeba hledat zlý úmysl tam, kde lze lidské počínání vysvětlit prostou debilitou).

Vždyť přece podle § 62 odst. 1 písmeno c) zákona o vysokých školách má student „právo vybrat si učitele předmětu vyučovaného více učiteli.“ Vidíte sami, že žádný zlý úmysl tu není (jenom a jenom to druhé). Kdo by jinak s takovou pitomostí lezl na veřejnost, že?

P.S.: Zapadlý plzeňský pseudostudent se prý pro změnu bouří proti nynějšímu vedení. Jenže to je setrvalý stav, taková zpráva by mohla přicházet denně, nebo, abychom byli přesní, několikrát za den…

« Zpět