Literární

Krásně nám svítí sluníčko a přitom tak smutný den. Představte si, ležíte kdesi na chorvatských, sardinských či jiných píscích, čtete si v krásné literatuře a sledujete krásné dvojnožce v okolí, když tu Vás štípne blecha, komár či ovád, případně k Vám dolehne na radiových či jiných vlnách hlas pana ministra podle novin kmotrovské spravedlnosti nebo šéfky Akreditační komise, nebo se Vám stane něco podobně hrozně nepříjemného. Až dosud jste měli naději, že budete moci předlouhé roky šetřit, abyste měli na předražené poplatky, jež nám pan ministr nadělil, a potom se ještě déle soudit o náhradu za ztrátu radosti z dovolené.

Teď nám ta naděje zhasla, neboť náhrada za ztrátu radosti z dovolené nás opouští a v návrhu nového občanského zákoníku už nebude. Nahradí ji jakási zcela nepoetická náhrada za narušení dovolené. Pan autor Karel sice říká, že je to totéž, ale znáte to, lidi toho nakecají.

Takže nám nezbývá, nežli se válet po chorvatských, sardinských či jiných plážích obrněni repelentem a číst si pokud možno se špunty v uších, aby Vás nic hrozně nepříjemného a totálně kazícího radost z dovolené nepotkalo.

Apropos, opravdu je jí všude plno, a je to pěkně zlostná stařena. Hádejte, o kompak to asi tak mohli napsat?

Anebo třeba hádejte, kdo o jedné dámě pro změnu výstižně již poněkud dříve napsal: „byla to zlostná stařena, která myslela jen na zlo a neustále spřádala nějaké pletichy.“

A pak už leda do třetice: hnáty křivé, hlas vichřice podoba.

Jak vidíte, je to pořád celkem podobné, dnes jako v minulosti. První větu ovšem kupodivu napsali v roce 2009 o svaté Ludmile, zatímco druhá je zase z pohádky bratří Grimmů Věrná žena (neuvěříte, ale i bratři Grimmové byli právníci, navíc celkem rychlostudenti, kteří práva zvládli za bídné tři roky a posléze byli navíc propuštěni z univerzity pro protesty proti mocnáři, prostě podobnost jistě čistě náhodná).

Křivé hnáty a vyjící či skučící hlas (hlas vichřice podoba) je samozřejmě naše oblíbená a laskavá paní p-, no, po-, no tak, pol-, ale ne, samozřejmě, že ne politoložka, polednice přece. Křivé hnáty a hlas vichřice podoba přece nejsou pojmy z nedávných reportáží o všelijakých komisních sezeních, ať již v hospodě (chcete-li si užít klasického prostředí pro jednání významných komisí,klikněte si na Úvahy a pak na Ilustrovaná II), či jinde, ba ani z žádného jiného pirátského thrilleru, ale z Kytice.

Vůbec není divu, že se pan Erben odreagovával od strašlivých představ neskutečně ohavných a ještě neskutečněji zlých ježibab vymýšlením takových pěkných slůvek jako třeba četník, ústava nebo výrobek, jež zavedl do naší mateřštiny, kde dříve neexistovaly.

Jen nějak nechápu, jak ho císař pán mohl jmenovat do terminologické komise, když byl hanebným rychlostudentem práv (víme už, že práva studoval jen něco přes tři roky, zatímco filozofii stihl dokonce za dva a kousíček).

Možná to prošlo proto, že tehdy ještě politici neměli své vlastní novináře a naopak, takže hlídací psi demokracie vzhledem ke své neexistenci nemohli odhalit podezřelé okolnosti (zejména nepřiměřeně krátkou dobu!) jeho právnických studií.

Stejně jako u jiných krajně podezřelých existencí, třeba toho prazvláštně extravagantního Karla, který nám tlumočil ony dávno zapadlé právnické legendy.

Samozřejmě mám na mysli rychlostudenta práv Karla, ovšem Hynka Máchu, jehož Máj byl přece inspirován mladoboleslavskou popravou otcovraha v roce 1774. Ostatně, pan rychlostudent Mácha by mohl vyprávět o uznání a obdivu svých kolegů, jehož si užíval celkem moderně.

František Ladislav Čelakovský (sám ovšem hanebný rychlostudent, navíc propuštěný z univerzity pro neúctu k mocnáři, tedy ze stejných důvodů, z jakých byli vyhazováni učitelé z plzeňských práv, jak jsem si dovolil připomenout už 10. tohoto měsíce v úvaze O, tempora) napsal, že máj se pomstil za to, co o něm bylo tak šibeničně psáno tím, že zmrzlo nejen víno, ale dokonce i okurky.

Podstatně zapomenutější pan Slavomír Šimíček se omezil na stručné konstatování, že báseň je škvára, zatímco Josef Kajetán Tyl si s trestuhodnou tolerancí vzdychal, že by docela ušla, kdyby nezněla tak strašně nečesky.

My se dnes máme mnohem líp, protože hlídací psy demokracie máme. Pochopitelně, oné demokracie, kde slovo demo znamená předváděcí, takže demokracie v pojetí například některých právě úřadujících ministrů spravedlnosti a třeba i bývalých plzeňských novopečenců je potom vládou předvádění, a to nepřetržitého (jak jsem si dovolil připomenout v docela nedávné úvaze Tao?).

A navíc, jak se přisuzuje Gustavu Meyrinkovi (to byl spisovatel, který podle encyklopedií, „pod vlivem nenávisti měšťáků a policejního šikanování, zapříčiněných křivým obviněním“ opustil Prahu i Čechy) a jak to píše posledně pan Radkin Honzák ve svém blogu na Aktuálně.cz, v příští reinkarnaci už psi přece konečně budou lidmi.

« Zpět