Logické úlohy slovní

Jdete-li bez přestání pořád rovně chvíli na sever a hned potom na jih, jaké barvy je medvěd, který Vás sežere?

Jestliže podle většiny lidí je politika svinstvo a jestliže politologie je věda o politice, a jestliže je tudíž zřejmé, v čempak se to ti politologové vlastně hrabou, jaké množství opojných nápojů je nezbytné k dosažení správných výsledků?

Jestliže podle většiny lidí je politika svinstvo a jestliže politologie je věda o politice a jestliže čelná česká marxistka coby politoložka často hovoří o notorickém panu exministrovi, tak…

Nejlepší kvalifikací pro podobné záliby je samozřejmě ruština. Vždyť už matematik z tbiliské hvězdárny poté, co udělal docela jinou, i když taky celkem hvězdnou, kariéru, napsal, že základem vzdělání musí být ruština, matematika a tělocvik. Což se dá dočíst třeba v usnesení ÚV KSČ o významu slovních úloh v počtech z roku 1951, kde je tento vzácný závěr soudruha Stalina citován.

Však také jeho velká současná následovnice s transparentností sobě vlastní opírá svá rozhodnutí, plynoucí z výtečné znalosti ruštiny, i o přesvědčivé matematické výpočty.

Pokud bychom měli být poslušni třeba doporučení z onoho usnesení ÚV KSČ o významu slovních úloh v počtech, mohli bychom formulovat třeba slovní úlohu:

Jestliže filozofům stačí na akreditaci osmi studijních programů dohromady dvanáct docentů a profesorů, zatímco olomouckým právům na akreditaci jediného stačí profesorů a docentů třináct, ačkoli právům plzeňským na akreditaci jediného programu nestačí ani pětadvacet profesorů a docentů, potvrzuje to, že soudruh Lenin měl pravdu?

Správná odpověď je pochopitelně kladná, ale proč?

Za prvé, soudruh Lenin má vždy pravdu.

Za druhé, komise podle soudruha Lenina nevyšetřují, nezjišťují a nesoudí, ale zneškodňují. To přece už dávno víme.

Proto přece nepodléhá třeba komise pro zneškodňování vysokých škol žádné kontrole, její rozhodnutí nelze přezkoumat a pocity jejích členů jsou veřejným zájmem (jak píše její paní předsedkyně Nejvyššímu státnímu zástupci v psaní z loňského 19. března).

Ostatně, už naši předkové prozřetelně opěvovali Akreditační komisi.

A teď by nám ji snad měli vzít jen proto, že ve světě není takové feudální těleso obvyklé (tamní instituce jsou kontrolovatelné a kontrolované, proti jejich rozhodnutím se lze odvolávat a čert ví, jakým nesmyslům tam ještě holdují) a že těm, kdo nemají moc rozhodovat podle pocitů a protekcí (že právě takhle objektivně a transparentně rozhoduje notorická paní komisní, řekl přece pan premiér Lidovým novinám), se nezdají tři minuty na kompletní a komplexní, korektní a všestranné a především transparentní posouzení jedné vysoké školy právě moc.

Opravdu (jak už jsme si i citovali), dokonce i rychlostudenti uznávají, že komise ztělesňovaná notorickou paní komisní je pro naši vlast doslova určující. Vždyť to upřímně obdivoval i ten skvělý Karel, který přece napsal:
Kde domov můj?
Veškerému kde vzdělání
prozřetelně vláda brání.

Byl to ovšem Karel Havlíček Borovský, ne onen Karel, jenž s notorickou paní komisní pije tak úžasně, jak dokládá obrázek u úvahy Ilustrovaná II, že za jeho jinak zcela nemožné zvolení do vedoucí a dobře honorované funkce nabízela dokonce i akreditaci, jak pro změnu dokládal notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti v huhlavém monologu „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube). Který ovšem studoval vysokou školu v letech 1838–1841, tedy opravdu dost krátce, takže má neskutečné štěstí, že se o něm notorický pan komukoli náměstek někde nedoslechl a nezahájil s jeho popelem správní řízení o odebrání nějakého toho titulu.

« Zpět