Madagaskar

Nejásejte, přátelé, nejásejte, prosím, aspoň ne tolik a ne tak nahlas. Bohužel to není tak, že by bývalí novopečenci ztroskotali na ostrově velmi, velmi vzdáleném, kde by se museli složitě živit jednak sami a ještě ke všemu poctivě, spíš pořád trochu naopak. To jen vědci nyní zjistili, že bývalí novopečenští proděkani a pár (možná nejde o pár, možná jsou i tři) dalších novopečenských přisluhovačů mají na krásném, a velmi, velmi vzdáleném ostrově Madagaskar své důstojné protějšky. Bylo tam totiž objeveno úplně nové zvíře, které neustále přikyvuje. Lemur kývač však třeba podle Respektu není jinak vůbec zajímavé zvíře (což má se svými evropskými obdobami opět společné).

Vůbec žijeme v období celkem zajímavých zjištění. Sice jsme se od jedné nejmenované postarší věštkyně, které se na to optal studentský senátor při středeční takzvané veřejné besedě o tajemství plzeňských práv, nedozvěděli, kdo se konečně omluví oněm stovkám nespravedlivě a neoprávněně osočených studentů plzeňských práv poté, co se nikomu z nich neprokázalo žádné provinění.

No, parádní a osvědčené věštkyně sice podle odborné literatury celkem spolehlivě poznáme podle vytřeštěného, nepřítomného pohledu i podle vlasů zježených transem, ale pokud nějaká dáma pravidelně navštěvuje místo kadeřníka větrný tunel, snadno nás uvede v politováníhodný omyl. A pak, věštění z kravského či jiného lejna je nejspíš mnohem efektivnější, než prorokování házením klacku pejskovi do sněhu (ledaže by psa jen falešně podstrčila nejmenovaná veřejnoprávní televize za účelem vyvolání mylného dojmu lidskosti či dokonce laskavosti). Prostě a dobře nám základní tajemství plzeňských práv (kdo se omluví těm stovkám a tisícům nepravdivě osočených studentů a absolventů) zůstalo i nadále utajeno. Konec konců, tajemství mělo být zjeveno při veřejné besedě, zatímco ve skutečnosti se odehrála pouze exhibice bývalého děkanského kandidáta, tak co bychom vlastně chtěli?

Nikdo z nemnoha trpitelů, kterým se nechtělo zpívat koledy, a tak radši navštívili samomluvnou besedu (hovory sám k sobě sice vedl už i Marcus Aurelius, ale ten vedl hovory moudré), mi ovšem nebyl schopen tlumočit obsah samomluvných sdělení (s plytkým vysvětlením, že nebylo možné je poslouchat v bdělém stavu).

Zato mne laskavě upozornili na nespočetné drby, jež si bývalí novopečenci radostně vyměňovali, třeba v tom stylu, že je třeba pana rektora přece jen přesvědčit, že důchodu si člověk nejlépe užije ve vězení, neboli že by měl přece jen přikročit k sice naprosto nezákonnému, ale zato mediálně efektnímu odebrání nějakého toho titulíku. Pro takový případ prý už ukecali jednoho správního soudce, aby to zkusil podržet (řekl bych nejmenovaného, ale mluvili o doktoru Kuchyňkovi, člověku vzdělaném a moudrém, takže to byl určitě kec).

Informací roku se navíc stal zajímavý a pravdivý poznatek, že nejvíce kritizovaným subjektem u nás je právě ona nejmenovaná veřejnoprávní televize, a to proto, že (cituji přesně a, přiznávám, se zadostiučiněním:) místo neutrality je podle odborné veřejnosti zneužívána

k politickým a ekonomickým cílům. Prostě žijeme v období celkem zajímavých zjištění.

« Zpět