Madagaskar II

Posledně jsem psal o tom, že na krásném, ovšem velmi, velmi vzdáleném ostrově Madagaskar novopečence ke štěstí vůbec nepotřebují (šťastná to země), protože mají své vlastní neustále povykující a hlavně soustavně přikyvující poloopice, ačkoli ne dlouho (neustále přikyvující lemur kývač byl totiž objeven nedávno a psali o tom až tento týden, tedy u nás).

Takže naši milí bývalí novopečenci neztroskotali kdesi na krásném vzdáleném pobřeží, kde by se, nedej Bože, museli živit sami, ale bohužel zůstali velmi, velmi blízko a stále se živí na úkor většiny z nás, i když aspoň ztroskotali (prudkým a krutým nárazem na akademickou demokracii). Zatímco seriózním reportérům odpovídali renomovaní a rovněž tak seriózní politologové (např. na Ihned) na otázky o možné vládní krizi, neoslovená věštkyně nám oznámila zcela nečekaný a zásadní zvrat kauzy onoho nesmyslu, který ona sama a velmi nepočetné duše s ní spřátelené nazývají kauzou plzeňských práv (dokonce už i plzeňské regionální tiskoviny o ní píší jako o frašce, jen jim trvalo o rok déle, než na to přišly). Posuďte ostatně opět sami: dřív než se přijela na cokoli do Plzně podívat, osočila jedna starší dáma zřejmě odhadem nebo na základě vlastní nekonečné tvůrčí fantazie asi tak 400 plzeňských absolventů z nejrůznějších podvodů, teprve potom se začalo sice velmi, velmi podjatě prošetřovat (v prověrkové Komisi seděli ti, kteří si obvinění sami předem spoluvymysleli a kromě svých spolužáků, manželek a tak dál prověřovali jistě velice objektivně i sami sebe), ale počet údajných provinilců se přesto vyvíjel velice zajímavě. A tak šla najednou řeč asi o třiceti lumpech či lumpicích, pak o patnácti, pak o deseti, pak obvinění oscilovala mezi pěti a dvěma a potom obviňování docela nadlouho zamrzlo (protože mohutně zostouzet školu kvůli 0,02% podezřelých ze všech absolventů už samo o sobě vypadá příliš pitomě). A náhle se zdá, že tu máme nečekaný zvrat. Že by podezřelých bylo z ničeho nic, bez jakéhokoli dalšího šetření, opět jen na základě věšteckého vytržení jako poprvé, skoro 750? Nevěříte?

Zatímco seriózním reportérům odpovídali renomovaní a rovněž tak seriózní politologové na otázky o možné vládní krizi, neoslovená věštkyně přišla (ovšem už jen v regionální tiskovině, dál ji nepustili) s prohlášením, že určitě 90% studentů plzeňských práv studovalo zcela bez závad (například Plzeňský deník, 17.12.2010). Jenže ouha: dnes už při cca 7500 absolventů je 10% skoro dvakrát víc, než kolik jich pomluvila původně. Logických možností řešení se samozřejmě nabízí mnoho, namátkou si dovoluji nabídnout: neumí počítat, anebo případně neumí počítat (myslet?) tak rychle, jak mluví. V případě starší osoby se nabízí i řada dalších řešení, o nichž však gentleman opravdu mluvit nemůže.

Protože jsem škarohlíd, musím navíc pokazit naděje všem těm, kdo se v kruté zimě potí nad tlustými folianty a neví kudy kam, neboť počátkem příštího roku musí skládat státní zkoušky z trestního práva. Z onoho dámského vystoupení by totiž mohli mylně usoudit, že jsou-li nadanější jazykově, nemuseli by už tolik dřít. Ona skvělá dáma totiž sice vysokoškolsky vystudovala ruštinu, najednou však z ničeho nic umí trestní právo (odborně, či spíše ne, hodnotí práci policie, která v nepořádku v knihovně ani jiných podobných zločinech nevidí žádný trestný čin). Takže prosím, fakt ne, pokud se namísto základů trestní odpovědnosti začnete učit azbuku, obávám se, že Vám to moc nepomůže. Opravdu se totiž bojím, že usilovným a jistě poctivým a standardně dlouhým studiem ruštiny se naučila právo podobně jako bývalí novopečenci.

Už proto, že se obávám, že na oněch regonálních stránkách poněkud ponouká k trestnému činu. Praví totiž značně nemoudře, že i když odebírat tituly podle práva nelze a i když to univerzita prohraje, stejně to má udělat. Jak vědí ti, kdo se moří s přípravou na státnice z trestního práva, jmenuje se takové milé ponoukání k něčemu, co zákon nedovoluje, návod k trestnému činu (podle § 24 odst. 1 trestního zákoníku je účastníkem na trestném činu ten, kdo úmylsně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin, neboli návodce). Pokud tedy někoho jedna postarší dáma svede (tedy myslím navede) k tomu, aby dělal něco, co zákon nedovoluje, budiž mu, ovšem velice slabou, útěchou, že je za to stejně odpovědná jako on sám.

Abychom si to shrnuli: navzdory tvrzením regionálního tisku nevítali plzeňští studenti paní šéfovou křikem a výhrůžkami, jen jí celkem slušně řekli, že lže, přesněji že lhala, když bez důkazů (jež posléze nebyly nalezeny vůbec) osočila absolventy plzeňských práv, a jeden z nich se jí v rámci diskuse dotázal, kdo se tedy omluví těm stovkám studentů, v jejichž případě se prokázalo, že nijak nepochybili (než mu v rámci přísné demokracie rychle sebrali mikrofon, neboť novopečenská demokracie není žádný chaos a platí jen pro bývalé novopečence a osoby jim blízké). Ona dáma na zmíněný dotaz reagovala tím, že připustila, že nejméně 90% absolventů studovalo zcela řádně, což by bylo možno chápat jako určitou, byť poněkud neumělou, omluvu, kdyby ovšem nešlo zároveň o dost zásadní početní chybu, protože 10% je ještě skoro dvakrát víc, než kolik bylo pomluveno na začátku.

P.S. Nicméně k něčemu ty jinak bezobsažné páteční články byly. Bylo totiž konečně odhaleno největší, zcela fatální, až neuvěřitelné, pochybení, jehož se plzeňská práva skutečně (!) dopustila. Opět posuďte sami:

Mohla byste uvést nějaké případy zjištěných pochybení? „…začali s námi bojovat.“

« Zpět