Máj?

Pomalu nám končí mírně zamračený měsíc máj. Tak co kdybychom si s básníkem nostalgicky zavolali: Hynku! Viléme! Jarmilo!? Anebo, víte co, Viléme radši ne.

Halasné plácnutí do vody, jakož i navazující mlaskavé plácání tím, co má člověk držet, když má mlčet, pro něž se bohužel vžilo zcela zavádějící označení kauza plzeňských práv, nám (musím dodat bohužel) přineslo celou řadu neuvěřitelných poznatků a zkušeností. Nejde mi teď o neuvěřitelné matematické objevy jako že pět děleno dvěma je šest (pětičlenná komise je schopna se usnášet při přítomnosti nadpoloviční většiny svých pěti členů, takže jich podle pisatele plzeňských hanopisů musí být přítomno šest) ani o jiné blboviny, pardon, korbeloviny, tentokrát mám na mysli poznatky zcela jiné.

Mnohé z nich jistě vstoupí i do dějin politologie. Nemám na mysli úžasné zjištění, že úroveň politologa klesá se čtvercem času, který tráví po rozštěpení osobnosti jako vědma, věštec, ježibaba či jiná pohádková bytost. To je celkem logické, protože kdyby to neplatilo, byli by nejlepšími politology schizofrenici. Platí i zjištění, že ani šéfování nekontrolovanému a nekontrolovatelnému úřadu nevede k rozvoji prorockých schopností ani jiných schopností působit v pohádkách, takže můžeme s jistotou usuzovat, že Nostradamus nebyl ve své době šéfkou Akreditační komise (což můžeme dovozovat už z toho, že jemu spousta proroctví vyšla).

Jiné zkušenosti však také mají svou váhu. Když budete dost dlouho křičet: Opisuje se, opisuje se! a mávat přitom jménem či fotkou nějaké osoby, plagiátorská aféra ji dozajista postihne. To dobře znám, pokud se v Plzni opisovalo, opisovalo se ode mne, a protože se opisovalo ode mne, stal jsem se jistě zaslouženě hlavním akterém plagiátorské aféry. Kdo by jím taky měl být, než ten, od koho se opisovalo?

Ale ukazuje se, že při absenci dostatečného množství podrazáků na metr čtvereční fakulty mechanismus tohoto pokřiku nefunguje. Proto se také plzeňští křiklouni preventivně obklopili všemi svými kamarády, které na světě našli (tuším dva?). Máme důkaz jako hrom, promiňte, jako Brno. Hlasitým jekotem a blekotem o tom, že nějaká studentka cosi opisovala se nekolegiální kolega pokusil diskreditovat skvělého, odborně nedostižného a oblíbeného profesora brněnských práv (říkejme mu třeba Josef Fiala), který se zřejmě neskutečně a neodpustitelně provinil tím, že bezkonkurečně patří mezi největší znalce občanského práva v naší zemi. Komise dospěla k většinovému názoru, že studentka sice převzala část cizího textu, ale citovala jej, takže o plagiát jít nemůže, a přehlasovala proto jiného profesora, pokud vím, kamaráda plzeňských normalizátorů, který s vrozenou i léty nabytou úctou k demokratickým mechanismům jako je hlasování a s časovým odstupem utíkal věc udat na policii (udávat se sice nemá, ale oznámit to přece musíme). Možná ho inspirovalo, že jeho plzeňským kamarádům to skoro vyšlo?

Podle jiných, například pana Cibulky, šlo však o aplikaci docela jiné, jednodušší zásady: co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, popřípadě principu: starého psa novým kouskům nenaučíš, protože podle stejného pana Cibulky a jeho proslulých seznamů se pan profesor oznamovatel (říkejme mu třeba Ivo) zamlada bavil jako agent Státní bezpečnosti s krycím jménem Vilém. No, a to i někteří naivkové, jako třeba já, hloupě mysleli, že státní bezpečnost přestala o naši morální čistotu pečovat už před lety.

P.S. K reakci na včerejší úvahu si dovoluji prohlásit, že vím, že velryby nejsou ryby. Ale Mark Twain to tak prostě řekl (a on přitom taky věděl, že velryby nejsou ryby, on to moc dobře věděl). Ten pán se proslavil celou řadou výroků, z nichž některé jsou velmi lapidární, jako třeba: Rozdíl mezi chytrým člověkem a tupým zvířetem je v tom, že zvíře, jemuž pomůžete, Vás nekousne.

P.P.S. Svého času (v březnu?) vyvolalo mediální zájem, ba zděšení, že by snad Město Karlovy Vary ode mne mohlo chtít nějaké rady. Já jako advokát samozřejmě nesmím ani naznačovat. Jiní však mohou, a tak si dovoluji ty, koho to zajímá odkázat sem.

« Zpět