Malá nemoudra

Někteří, nedostatečně uvědomělí, jedinci prý možná teskní za starými, dobrými, pohříchu sice nedávno, ale přece jen minulými časy. Jiní si ovšem naopak nebývale hoví v uměle a do nekonečna prodlužovaném reformním kvasu (připomeňme si, jak že zněl ten krásný a výstižný výrok pana premiéra o jeho ministrech, který tak úžasně platí třeba i pro plzeňská práva: nejde o žádné reformy, jen o tupé účetní škrty). Prostě jedni teskní, jiní si zase hoví. Kdo teskní, tomu je teskno. Jakpak je asi tomu, kdo si hoví?

Nyní, opuštěni svým hlavním hygienikem, se novodobí cídiči pozorně rozhlížejí, kdo z nich by uměl na jeho, velmi neochotně opuštěnou, židli usednout nejlépe. Přinejmenším v koutku dušiček je zájemců nejspíš povícero, možná všichni ti proděkani, kteří loni na podzim tak halasně,ba až zarputile, prohlašovali, že žádnou funkci nechtějí ani za zlaté prase (chuťově zřejmě nesrovnatelné se standardním pašíkem), a tu proděkanskou dokonce ani za žádné jiné. Řešení, jak bez bratrovražedného boje kolektivně zasednout jednu jedinou opuštěnou židli fakultního vládce, se samozřejmě nabízí, neboť, jak jinak, v jednoduchosti je krása. Prostě stačí zvolit si třeba kolegiální (pro případné novopečenské zájemce o význam tohoto podivného, nepřirozeného cizího slova si dovoluji odkázat na kteroukoli encyklopedii), leč jednoduchý postup, který si dovolím nastínit v P.S.

Nutno ovšem odpovědně podotknout, že novopečené vedení plzeňských práv rozhodně nejsou žádní tuctoví pitomci (tuctoví tedy opravdu ne, naopak, velmi, velmi originální). Zatímco svět usiluje o šťastné zítřky, nedají se zmást, a intenzivně se pachtí za zítřky sice nešťastnými, ale dokonalejšími. Aneb důslednou očistou směřují (jak praví) k vyšší dokonalosti fakulty. Ovšem jak pravil pro změnu Ray Bradbury, dokonalost vede k totální prázdnotě. Lidské myšlení totiž, pokračoval, buď cválá šíleným tempem, nebo se pokorně sune ve škatulkách vytvořených lidmi. A jak že to řekl (napsal) Platón? Přístup k moci by měl být zakázán všem, kdo po ní touží.

Jsou moudra, jež vstoupila do dějin. Třeba E=mc2. Jsou nemoudra, jež tam možná vstoupí taky. Třeba: od 8.září 2005 do 12.ledna 2006 uplynulo o málo víc než jediný měsíc (O,12 roku, univerzitní č.j. R-595–10). Nebo: od 22.6.1998 do 16.10.2002 uplynulo jen něco přes tři roky (č.R-583–10). Oproti dotčeným adresátům upozorňujícím pisatele, že se zmýlil o několik měsíců či let, jeden bývalý student, který se radši stal ředitelem zdravotnického zařízení (konkrétně psychiatrické léčebny) laskavému pisateli klade jen drobnou upřesňující otázečku (protože P.S. je už obsazeno, nezbývá, než ji ocitovat rovnou: máte raději výhled do zahrady nebo na ulici?).

To samozřejmě byly jen malé příklady podivných nemouder, jež byla zjara adresována absolventům plzeňských práv, neboli oné fakulty, na které nejméně 99,9 (zatím prokázáno nejspíš 99,97)% všech absolventů vystudovalo bez sebemenších pochybností řádně. Fakt si rozhodně nemyslím, že jste hluší nebo slepí, když to pořád a pořád opakuji. Jen se to zjištění opravdu moc dobře čte a poslouchá.

P.S. A jak tedy dosáhnout toho, aby se několik cídičů nemuselo prát o to, kdo usedne na jednu jedinou židli? Jak prosté. Stačí ji přece obrátit vzhůru nohama.

« Zpět