Mamutíkův gól

Televize a jiná média si vybírají chytré, hezké a sympatické lidi, aby jimi oblažila své diváky nebo čtenáře. Pokud ti ostatní chtějí trávit čas zíráním na vlastní tvář na nějakém monitoru, musí si to prostě zařídit jinak. Poradil bych jim, ať si zarámují do obruby televizní obrazovky nějaké pěkné zrcadlo, měli by to mnohem jednodušší a hlavně celý zbytek národa by to měl jednodušší a taky mnohem příjemnější, a ještě by se svého zrcadélka mohli celé dny ptát, kdože je na světě nejkrásnější a moudře souhlasit, že přece oni. Jenže pomlouvat kolegy je prý ještě o něco zábavnější než zírat do zrcadla.

A tak ani tragédie, jež postihly naši i jiné země nezabránily podivínské partě z plzeňských práv vehementně se cpát na obrazovky se svými sto a více krát sežvýkanými pseudoobjevy. Nejspíš i radost hokejového národa je pro ně tím, co je potřeba aspoň trošku natrávit, když už se lidé úplně otrávit nedají, opakovaně jedovatými slinami: vždyť o co by svět přišel, kdyby je jeden den neviděl aspoň na obrazovce monitoru kdesi stát na schodech?

Skvělý hokej nám však může pěkně poilustrovat, jak to vlastně s objevy politiků, jejich novinářů a jejich jiných nohsledů je. Pan děkan/exminitr v pátečním ranním expozé připustil, že odebírání titulů možná nebude po právu, ale že se do něj musí pustit. Paní šéfka Akreditační komise už dokonce koncem dubna na kafi se studenty připustila, že odebírání titulů asi nepůjde, i když se radí se soudci Nejvyššího správního soudu, kteří to potom budou soudit, jak to provést, takže je třeba pana rektora přece jenom nějak donutit, aby se do toho pustil.

Zkuste si to představit na ledě. Ne, ne, ne, nechci abyste si představovali třesk čističské brady o led a stříbrné cinkání zubů poletujících všemi směry po zmrzlé ploše, vůbec ne (na co by se potom vymlouvali, až se zase budou bát potkat s nějakým expředsedou akademického senátu, kdyby neměli zuby, na jejichž bolest se vymluvili minule, a ještě se tomu svému televiznímu zrcadlu pyšně pochlubili, jak jim to lhaní pěkně jde). Ne, myslel jsem na to, jak jeden hokejista prostě vyjme černý kotouč z kapsy a něžně ho položí za záda brankáře protihráčů, co by se páral s nějakými pravidly, třeba tím, že ke skórování lze užít jen hůl zakončenou podivnou čepelí, zvanou hokejka? Účel je totiž důležitý, ne nějaká přitroublá pravidla, která se nám navíc moc nehodí (a taky je moc neznáme).

Novopečené vedení se příliš dlouho bavilo roztomilým vynášením jmen (jako ony dětičky, jež se s milou zarputilostí válí po zemi a povykují: A řeknu to, řeknu!) těch, které si už dávno vybrali jako podezřelé. Je pěkné, že pan exnáměstek na kávě se studenty prozradil, že je vybírali už před dvěma roky. Jakpak asi vybírali ty, kteří před dvěma lety ještě nedostudovali? Že by už tehdy zapojili prorocké schopnosti paní šéfové a vybrali ty, o nichž jim zavěštila, že někdy v budoucnu, po roce či dvou, dostudují totálně podezřele? Aj vidím, v temnotách jakési jedovaté světélko: za dva roky ten lump, který osekává práh, konečně dostuduje, a vězte, vězte, bude to vskutku podezřelé, například si zkrátí studium z pěti let na pět let! Bavili se tak dlouho, až jim pod rukama utekly i ty poslední lhůty, které ještě mohly zbývat (podle § 96 odst. 1 správního řádu lze řízení o přezkoumání rozhodnutí, včetně toho, které bylo vydáno v podobě dokladu, a my všichni už dávno víme, že vysokoškolský diplom je doklad, aspoň to tak výslovně a svorně říkají § 55 a § 57 zákona o vysokých školách, zahájit jen do dvou měsíců ode dne, kdy se úřad, kterým ovšem škola stejně není, dozví o důvodech pro přezkum, no, a když je veřejně prozradili už na začátku října, listopadu, prosince, ledna i února, tak to o nich nejspíš věděli, ne?).

Když si to zase převedeme do hokeje, tak jsme v Německu nakonec nevyhráli. Dostali jsme totiž i Dacjukův gól. Sice ho dal pozdě, vteřinu po siréně, tedy už o přestávce, ale to přece podle exministerské kliky vůbec nevadí (ti tvrdí pozdě, ale přece, a zákonnou úpravou lhůt se rozhodně nedají mást).

A to pořád mluvíme (píšeme) jen o politicích, a ne o jejich novinářích. Kdybychom (jen to ne!) přijali jejich způsob informování i pro sport, poslouchali bychom pěkně, jak Mamutík svou novou borovou holí provedl puk mezi Tupým Drápem a Lysým lumíkem, už, už se blíží k neandrtálské bráně, a sakra, nedovolené uvolňování. Co horšího, poslouchali bychom to pořád dokola.

« Zpět