Matouš 7,3

Báje a mýty někdy vycházejí z toho, co lidé skutečně prožili. Archeologové už například dávno objevili racionální jádro legend o potopě světa, které najdeme u Eskymáků stejně jako v bibli nebo u starých Řeků. Zkušenost, že pokolení našich současníků „jsou lidé nehodní, zvrhlí, krutí, neuvěřitelně zrádní, nespravedliví a nevděční k rodičům i učitelům“ (jak napsal Hesiodos v díle Práce a dny) už taky udělal mnohý z nás, takže i zde mají legendy určité racionální jádro (kterážto zkušenost udělala například právě z Hesioda zapšklého doživotního pesimistu).

Jiné báje a mýty nemají naopak racionálního jádra ani za mák a jsou výplodem čiré, ba často zvrhlé, fantazie nebo dokonce veskrze chorého či tupého mozku naopak zcela bez fantazie.

Příkladů máme taky bezpočet, například legenda o tom, jak nejvyššího řeckého boha poté, co z lásky spolkl stvoření, do něhož se zamiloval, nebolelo břicho, ale kupodivu hlava, a když si do ní nechal udělat (kovářským kladivem) díru, vyskočila z ní (z té díry v té hlavě) bohyně moudrosti Athéna, kterou tímto nestandardním způsobem zplodil s onou spolknutou divou. Bohyně moudrosti Athéna byla ovšem Diovou dcerou jen podle některých, zatímco podle jiných byl jejím otcem Pallas, což byl ovšem veliký smradlavý kozel.

Ostatně z hlavy vyskakující Athéna měla velikánské štěstí, že tak učinila kdesi v cizině (podle některých vědců ovšem v Lýbii, čímž si zas tak nepomohla), neboť třeba v Plzni by jí při tak netransparentním početí a nestandardním narození ministerský pan náměstek v univerzitním žoldu minimálně zrušil rodný list (zrušit narození, což jde stejně dobře, jako zrušit akademický titul, by vzhledem k její nesmrtelnosti mohlo činit určité potíže).

Což ovšem nic nemění na tom, že prostě existují legendy zcela bez racionálního jádra, jako třeba příběh zrození bohyně moudrosti Athény, nebo nesmysly vyprávěné o plzeňských právech.

I tyhle legendy, neboli veškeré legendy, by ovšem měly přinášet poučení a ukazovat nám cestu v temnotách. Měly by naznačovat, jak správně postupovat.

Když se řečeno slovy bible ohyzdný zeměplaz a špínožrout, méně poeticky moderní mluvou had (podle některých jménem Ofión, podle jiných však dokonce Archiv) vychloubal něčím, co neudělal, bez otálení mu mytologická vládkyně a stvořitelka světa vykopla zuby. Když byl pan ministr kmotrovské spravedlnosti (jak ho označuje stejnojmenný článek na Neviditelném psu, který je zas na lidovkách.cz) ještě děkanem, se svými novopečenskými kolegy halasně vychvalovali své reformy spočívající v zavedení kreditního systému a nového systému přijímacího řízení, které jsme ovšem svého času zavedli už my. Že by se snad nabízela inspirace řeckými mýty, jež by nám, tak jako jiné legendy měly přinášet poučení a ukazovat nám cestu v temnotách a měly by nám též naznačovat, jak správně postupovat?

Už jsem opakovaně citoval slavné biblické rčení o těch, kteří vidí smítko v oku druhého a trám v oku vlastním nevidí (Matoušovo evangelium, 7. kapitola, verš třetí).

I to má platnost vpravdě univerzální, dokonce ho můžeme přeložit do plzeňštiny.

Vzpomínáte si ještě například na ony sice velmi nepočetné, ale o to rozhořčenější studentské senátory, horující pro odvolání zlého plzeňského děkana za to, že přijal zpátky desítky studentů, jež novopečenské vedení zkusilo nicotně a nezákonně vyhnat ze školy? Jak by nejspíš pravil Matouš, kdyby u toho byl: Jakto, mí drazí, že tak zapáleně horujete proti podle Vás nestandardnímu přijetí Vašich nezákonně vyhozených spolužáků, když jste sami byli na fakultu přijati tak zvaně na odvolání s pouhými čtrnácti body? Případně, abych Vám nekřivdil, s pouhými jedenadvaceti?

« Zpět