Mediálně sobotní

Ptáte se mne na názor na mediální objevy většinou z dávné doby někdy kolem loňského 15.října a starší, které některá média poznovu s různou mírou úspěšnosti zkusila recyklovat, přiznávám, že leckdy i s mírně změněným slovosledem (zřejmě jen lajdáctvím nebo omylem nebyly články označeny jako inzerce). Tyto stránky jsou sice věnovány obraně studentů, a dnes naštěstí již hlavně jen absolventů plzeňských práv, ale budiž.

Samozřejmě mě v prvé řadě zajímá fakultní dění. V tomto směru mám mnoho společného s novým vedením fakulty (stejně jako oni nejsem například správní orgán a stejně jako oni to dobře vím) a rád bych informoval o jejich úžasných úspěších, například jak pozvali předsedu Ústavního soudu na středu a studenty na jeho přednášku až na čtvrtek (takže se ho nikdo nemohl nepříjemně ptát, zda stále trvá na názoru, že akademické tituly nelze odebírat), jak zavedli prvákům nové předměty tak chytře, že teď systém páťákům vykazuje, že je neudělali (opravdu je neudělali, protože jsou to nové předměty) a nechce je proto pustit ke státnicím, a mnoha podobných. Jen nevím, proč si to kazí tím, že se pořád trapně omlouvají (znáte to přece: náš ústav se Vám mými ústy omlouvá za toto politováníhodné nedorozumění, ke kterému dochází nejvýše, hm, jednou za týden?). Ale vraťme se k převratnému vynálezu mediálního kolovrátku.

Neustálým bezmyšlenkovitým opakováním pořád téhož se zpravidla přivedete do transu nebo jiné podoby nepříčetnosti a ještě přitom dost ušetříte, například za kokain, který by Vás do stejného stavu sice dostal rychleji, ale mnohem dráž (na druhou stranu meditováním na poušti o hladu a žízni by to trvalo pro změnu déle a asi by to nebylo o moc příjemnější). Takže chápu systém kolovrátku jako příspěvek k požadovaným úsporám v době krize, a navíc, protože takové neustálé huhlavé opakování důsledně vyžaduje naprostou absenci jakýchkoli myšlenek (jinak se totiž kýžený výsledek nemůže dostavit), i kolovrátek občas vypustí zachrchlání, které je docela originální. Tak jeden nejmenovaný server přinášející s nezlomnou aktuální vytrvalostí stále totéž náhle roztomile zaskřípal a vyplivl úžasný objev: hned na první místo mezi adepty na odebrání titulu „Ph.D.“ zařadil bývalého děkana (toho, co nejsem já). Ten ovšem, chudák, titul „Ph.D.“ nemá, nikdy neměl a nikdy se o něj ani nepokoušel, ba ani pokusit nemohl, protože dávno má rovnocenný titul z jiných časů a jiné školy. Podobně týdeník nazvaný po nejmenované padající měně škodolibě poznamenal, že obhájci bývalého premiéra zřejmě přijdou o titul, a protože si v tom monotónním nepřetržitém omílání bez jediné myšlenky nikdo nedal tu práci podívat se, jak se právní zástupci pana expremiéra střídali, obratně znectil jako podezřelou rychlostudentku ctihodnou advokátku, která úplně jinde dostudovala tuším dost dávno před vznikem plzeňské fakulty.

Nakonec už ty přitroublé pavoukománie a úporné hučení opakovaného informačního šumu naštěstí masivně rozladily jeden nejmenovaný velký deník, takže věnoval stranu tuším A3 zcela novému pavoukovci, v něm mne postavil po bok ministrů, jichž si velmi vážím, ale které znám jen z fotografií. Tak tuším s ministrem obrany mne spojilo to, že jeden z nespočetných zaměstnanců jeho ministerstva byl na mé autogramiádě právě loni v říjnu. Ale strašila tam i spousta novinářů, takže se zase musím přiznat k ohavnému propojení (jistě majetkovému, i když si jejich výmysly už moc často nekupuji, takže majetkové propojení slábne a slábne) s majiteli všech významnějších novin v naší zemi.

Jen zapomněli na dvě věci: jediný ministr, který přímo jako ministr v Plzni studoval po celou dobu mého děkanování, byl nynější děkan/exministr (celou tu dobu se tam marně trápil v doktorském studijním programu, než se z něj potom, co přestal být ministrem a stal se děkanem, radši konečně sám vyhodil). To je ovšem zanedbatelná drobnost, podstatně horší je, že tiskařský šotek znovu zlomyslně zabodoval a zkazil datum (namísto správného 1.dubna, jak se hodí pro aprílové číslo, tam napsali zřejmě trestuhodným omylem 20. května).

Nicméně si myslím, že všichni různí pseudoreportéři tentokrát zklamaně scvakli všechny zuby, které mají. Pokud někde nevyčmuchají, že v Plzni studoval svatý Petr (nějaký kolega Svatý tam kdysi myslím byl, ale Petr rozhodně ne, a Petrů pro změnu nesvatých spousta) a že proto u nás na zahradě neprší (nebo naopak prší), případně že ten silně nazelenalý tvor, se kterým jsem se bavil na autogramiádě, nebyl ani sympatizant jedné nevelké politické strany, ani člověk stižený úpornou žaludeční nevolností, ale velvyslanec mimozemské civilizace, prostě už nic divočejšího nevymyslí.

V daleké cizině se mi v pátek povedlo zachytit pana děkana/exministra, jak v jedné nejmenovanné televizi duchaplně (jak po kile fazolí, dodal kolega, který tam byl se mnou) připouští, že odebírání titulů by mohlo být protiprávní, ale on že se i do toho protiprávního jednání klidně pustí, a i když ví, že by to univerzitu mohlo stát spoustu peněz, je ochoten to riskovat (s ohledem na to, jak veřejně slíbil, že po volbách odejde, je to zvlášť velkorysé). Bohužel se ta zpráva během následujících opakování zkracovala, až z ní zbylo jen ono hrdinné, avšak zcela nenové, že se do odebírání titulů pustí, které pak naštěstí ještě dopoledne vyšumělo zcela.

P.S. Setrvání nebo nesetrvání nynější šéfky Akreditační komise ve funkci nepovažuji vůbec za podstatné. Každá moc totiž korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně (a tedy kohokoliv). Jestli lze definitivně rozhodnout o týdny či měsíce zpracovávaném mnohasetstránkovém projektu vysoké školy za méně než tři minuty (a to Akreditační komise nejen může, ale podle analýzy Vysoké školy ekonomické taky skutečně dělá), je úplně jedno, jestli ho odklepne oslík trojím kopnutím do bubnu, nebo parta lidí, kteří podklady nečetli, nestihli přečíst, nemohli stihnout přečíst, sebedemokratič­tějším hlasováním. Kam bychom přišli, kdybychom to četli, připustila paní šéfová na kafi se studenty (kde s obvyklou úctou k principům právního státu vyzradila i to, že se o odebírání titulů radila se soudci Nejvyššího správního soudu, kteří nakonec budou věc rozhodovat, a že to nejspíš nejde). Když je instituce z gruntu špatná, je celkem jedno, kdo ji vede, jestli je to jedna starší dáma, nebo jiná starší dáma, nebo nějaký starší pán. Rada starších rozhodující jen podle své momentální nálady prostě do právního státu nepatří.

« Zpět