Mediální žhář

Pokud pan ministr školství není stejný jako paní televizní profesorka, a to není (čímž teď nemám na mysli, že je samozřejmě hezčí, chytřejší, vzdělanější atd., ale to, že zcela jistě nekašle na zákony tak jako ona), pak nás čeká týden rozhodnutí. Týden, ve kterém si potvrdíme, že žijeme v právním státě, kde nelze zlikvidovat sny a štěstí tisíců mladých lidí jen proto, že jim závidíme jejich mládí, rozum a vzdělání, tak, jak to zkusila první únorový den paní nemilosrdně komisní.

I pan premiér se (ve včerejších Lidových novinách) zarazil nad tím, že se paní komisní šéfová při rozhodování o akreditacích řídí spíš pocity a známostmi, už proto, že na vyčerpávající posouzení studijního programu, o kterém zbla nic neví, má jen několik minut (Vysoká škola ekonomická zjistila, že necelé tři). Abychom byli spravedliví (protože nejsme jako oni, tedy jako ona), možná má ve skutečnosti o něco víc vteřin, protože na posuzování plzeňských práv žádný čas nespotřebovala. Už od počátku se totiž řídila pocitem, že se jí ta škola nelíbí.

Pan premiér ve včerejších Lidových novinách neupozornil jen na to, že řízení Akreditační komise patří mezi nejslabší místa našeho vysokého školství, ale také na podivné počínání pana ministra kmotrovské spravedlnosti, případně nespravedlnosti.

Tentokrát na to, že pan ministr je takový malý mediální žhář. Pěknou či nepěknou pomluvou totiž rozpoutá mediální požár, který ho na několik vteřin vynese na obrazovky. Že je všechno jinak, vyjde najevo až daleko po vysílacím čase, s trochou štěstí až v době, kdy už to nikoho nezajímá (samozřejmě kromě dotčených pomluvených, jimž to není nic platné).

Pan premiér upozornil i na jeho nynější urputný boj proti lidem, jež sám nainstaloval do funkcí (jako pan pražský vrchní státní zástupce, ústecký krajský státní zástupce a jiní), nyní překvapivě po boku těch, které naopak původně sám odvolal (jenže to neuměl ani tehdy, takže jsou taky zpátky, například olomoucký vrchní státní zástupce nebo ten původní ústecký), neboli na to, jak s věrností a zásadovostí sobě vlastní hladce přechází z jednoho bojujícího klanu do druhého.

Upozornil také na jeho výrok, že odstoupí, pokud pan pražský státní zástupce u soudu uspěje, o němž pan premiér doufá, že jde jen o takový podivný výrok (ať to převracím, jak to jen jde, vychází mi z toho, že pan premiér doufá, že šlo jen o takový standardně, neboli jako obvykle, pitomý výrok), jinak by šlo o nátlak na nezávislý soud.

Obávám se však, že v tom nemohu s panem premiérem souhlasit. Pokud by pan ministr prohlásil, že odstoupí, uspěje-li pan pražský vrchní zástupce u soudu, bylo by to mnohem korupčnější jednání, než všechny ty tisíce, které rozdal hrstce studentů, ať již z čisté lásky k těm pěti, nebo proto, že ho volili.

Soudci ho totiž, jak známo, masově tak, hm, mají neradi, že udělají cokoli, jen aby odstoupil, a takovéhle nabídce tudíž neodolají ani ti nejpevnější z nich.

Pan ministr však hbitě (opět ve včerejších Lidových novinách) přispěchal s jistě pravdivým prohlášením, že nikdy nemluvil o tom, že odstoupí, pokud prohraje soud s panem pražským vrchním návladním. Jen by rád, aby ho politici podpořili a vrchní státní zastupitelství zrušili. Jinak řečeno, když něco chce, ale neumí, požaduje, aby byl přijat zákon.

To by ale naše krásná republika už nemusela vydržet. Pokud by měl být přijat zákon pokaždé, když něco zkazí, měli bychom jich navíc i několik denně, neboť, jak prozradil už pan expremiér, neschopnost páně ministrova nezná hranic.

« Zpět