Meze improvizace

Někteří lidé vidí špatnost v čemkoli. Zajdete si na vínko, nota bene do vinárny, popijete tam s přáteli, poradíte se, co dál, kudy kam a komu ublížit v budoucnu, a představte si, některým podivným hnidopichům se to nelíbí.

Co je špatného na tom, že paní šéfová Akreditační komise rozpustile popíjí se studentem, který navrhuje odvolání děkana právě té fakulty, na které opakovaně nenechala chlup dobrý a kterou právě korektně a transparentně kontroluje s nezaujatým a nepodjatým cílem ji zlikvidovat? Co asi?

No přece všechno.

Aby ovšem nedošlo k omylu, onen student, s nímž paní komisní tak rozverně popíjela při poradě o tom (viz například fotografie u článečku Ilustrovaná II na těchto stránkách), jaké nešvary objektivně a zcela nepodjatě v budoucnosti objeví v počínání těch, jež ona i on bytostně, leč nestranně, nesnášejí (neboli všech na plzeňských právech kromě tamních novopečenců, toho času naštěstí již bývalých), rozhodně není oním studentským bojovníkem, na němž jsme si včera demonstrovali naprosto univerzální platnost maximy evangelisty Matouše (dovoluji si připomenout, že Matouš 7,3 praví, že lidé nedobří vidí stéblo v oku druhého, zatímco trám v tom vlastním nevidí).

Na rozdíl od svých spolubojovníků on totiž není tím studentským senátorem, který dosáhl při přijímačkách pouhopouhých čtrnácti bodů (tedy pokud se nepřejmenoval například na Martina). Dokonce není ani tím, přesněji tou, jež byla v onom přezkumném řízení (lidově „na odvolání“) přijata s rovněž nedostačujícími jedenadvaceti body.

Poradenské popíjení paní komisně šéfové je ovšem na druhou stranu více než pochopitelné. V předloňském říjnu začala bez přípravy prohlašovat, co všechno nestranně a objektivně objeví, jakmile za měsíc či za dva do Plzně dorazí na kontrolu, a všelijací nechápající nevděčníci namísto díků za skvěle chmurné věštby o ní psali, že třeští (například v onom proslaveném článku „Plzeňské třeštění“).

Dokonce psali nejen, že třeští, ale také, považte, že hrubě porušuje zákon a blábolí nesmysly.

Je proto zcela pochopitelné, že pokud by měly být tehdejší prorocké výstupy důstojně zopakovány, je třeba je tentokrát předem řádně prokonzultovat. I největší herci se přece jen své role učí, přeříkávají si je před zrcadlem nebo před kolegy a zkoušejí si co nejlepší projevy. Improvizace je sice lidská činnost konaná bez přípravy, typická pro komiky a baviče (jak nám praví encyklopedie), takže potud je vše v pořádku, ale ukázalo se, že improvizace prováděná zcela bez rozmyslu, ba i myšlenky, se navzdory masivní mediální podpoře příliš neosvědčuje, protože bavit lidi nesmyslným blábolením jde jen chvíli.

Prostě jak říkali (a konali) i Voskovec s Werichem (jinak ovšem velice hanební rychlostudenti práv), při vší improvizaci musí být předem domluven směr a téma dialogu (jakož i monologu, jako v případě paní komisní, se kterou se nikdo nechce bavit, takže dialog přichází v úvahu jen těžko).

Proto paní šéfová Akreditační komise vlastně musí popíjet (neboť nikdo jiný ji poslouchat nechce a nebude) s bývalým novopečenským guru nebo se studentem, který navrhuje odvolání děkana právě té fakulty, na které opakovaně nenechala chlup dobrý a kterou právě korektně a transparentně kontroluje s nezaujatým a nepodjatým cílem ji zlikvidovat, protože směr a téma budoucích pomluv a pseudoobjevů musí být domluveny předem, aby to nedopadlo zase tak trapně jako minule. Takže vidíte, nakonec to není žádná zvláštní rozvernost, ale vlastně oběť.

« Zpět