Mikulášská

Někdejší turecký biskup, patron námořníků a také školáků (jak jinak, svatý Mikuláš), jehož atributem nejsou jen jablka, měšce a berla, ale třeba také kotva (jak by asi naše dítka opravdu upřímně zírala, kdyby Mikuláš spráskal čerta pořádnou rezavou kotvou), nadělil trýzněným školáčkům některé poznatky, které se jim budou v životě určitě docela hodit.

Nerad či nerada píšete? Vida, tak to budete nejspíš mafián. Díky vyfantazírovanému blázinci označovanému jako kauza plzeňských práv máme totiž návod, jak bezpečně rozeznat mafiána od ostatní populace.

Před více než rokem dopadla totiž na plzeňská práva hrubá mafiánská obvinění. Pokud by tedy na plzeňských právech skutečně působilo cosi jako mafiánské praktiky, pak s ohledem na konečná a definitivní zjištění máme před očima skutečně nefalšovaný svéráz národního mafiánství. Zatímco jinde mafiáni, stručně řečeno, vraždí, unášejí, vydírají, kradou, loupí, podvádějí, perou špinavé peníze a podobně, česká cesta mafie se kupodivu projevuje velmi malou publikační činností. Právě to přece nakonec ti slavní objevitelé a dobyvatelé z loňskoříjnové akční komise vyhrabali: například z oněch osočených absolventů doktorského studijního programu se prý zatím ještě úplně nevyvinili dva, protože málo publikovali v odborných časopisech (bývalí novopečenci sice původně přišli s tím, že nepublikují vůbec, ale vzhledem k tomu, že jako naschvál jednomu z osočených vyšel odborný článek právě v tom týdnu, kdy mu hodili na hlavu, že žádné články nepíše, působilo jejich prohlášení ještě o něco hloupěji než obyčejně). Máme tu ovšem hned poučení, jak bezpečně poznat českého mafiána: málo publikuje v odborných časopisech.

Bývalý novopečený pan studijní proděkan zase oznámil městu, světu a panu rektorovi pod oním dnes už proslaveným č.j. DFPr 414/2010, že podle prestižních učebnic správního práva od pražského týmu prof. Hendrycha je diplom osvědčení, takže ho lze ve správním řízení kdykoli zrušit.

Jak už jsme na těchto stránkách zmínili v jiné souvislosti, pan doktor Staša, dokud ještě neučil na plzeňských právech, napsal do oné prestižní učebnice sepsané týmem prof. Hendrycha, že osvědčením, neboli potvrzením, se osvědčují okolnosti úředně známé (učebnice Správní právo, Obecná část, nakl. C.H. Beck, Praha 2003, str. 185–186) a jako typický příklad uvedl potvrzení o studiu. Přitom také výslovně poukázal na nutnost rozlišovat mezi osvědčeními a rozhodnutími, a také správními rozhodnutími s nižší intenzitou právních účinků, jako je třeba „vysokoškolský diplom“ (str. 185). Z toho nám ovšem plyne poučení tentokrát alternativní: pan bývalý studijní proděkan buď neumí číst nebo neumí mluvit (resp. psát) pravdu.

Z nedostatku jiných her prý bývalí novopečenci a jejich dobře placení rádci pořád ještě lpí na hře na správní řád (chápu, že jiné hry je tolik neuspokojují: i kdyby si hráli třeba na psy, stejně by vzhledem k jejich bystré mysli na ně vždy připadla role patníku, v psím prostředí ovšem značně nevděčná). Možná by dokonce stálo za to na jejich hru přistoupit (tedy ne na patníky či psy, ale na správní řád, jakkoli je to hra jinak velice prostoduchá).

Úřední osoba je totiž za takových okolností, kdy lze usuzovat na její vztah k věci, účastníkům atd. podle § 14 odst. 1 správního řádu (tj. zákona č. 500/2004 Sb.) z účasti na rozhodování vyloučena. Účastník toto vyloučení pro podjatost podle § 14 odst. 2 správního řádu samozřejmě namítat může. Podle § 14 odst. 4 správního řádu v takovém případě nadřízený vyloučené úřední osoby určí, kdo namísto ní potřebné úkony provede. Ha, řeknete možná, ha, univerzita přece žádného nadřízeného nemá.

Dovoluji si proto taktně upozornit, že nelze-li nadřízeného určit jinak, pak se stanoví podle § 178 odst. 1 správního řádu (tak například nadřízeným veřejnoprávní korporace se rozumí správní orgán pověřený výkonem dozoru nad ní, nadřízeným ministra se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu a tak podobně). Chápu samozřejmě, že novopečenci a jejich honorovaní rádci (vnucuje se taková slovní hříčka: jsou skutečně skvěle honorováni a přesto nejsou honorabiles, neboli v jednom mrtvém jazyce ctihodní či vážení) nedočetli ve správním řádu až k § 178, ale bylo by přece jen zajímavé, kdyby tu hru na správní řád měl místo nich najednou hrát někdo cizí (a tedy nejspíš objektivní).

« Zpět