Milionová

Akreditační komise je oprávněna posuzovat jen a jen dvě věci (podle § 79 odst. 6 zákona o vysokých školách). Za prvé, charakter studijního programu. Tedy zda se nějaká vysoká škola náhodou nerozhodla vyučovat studijní program Vaření lidí v praxi a teorie kanibalismu, Metody a praxe týrání nevinných, případně, zda nehodlá vyučovat například Teoretické základy přechodu k totalitě, Oslavování věčného života severokorejských vůdců nebo třeba Základní směry dosažení absolutního vítězství komunismu na americkém kontinentě.

Pokud tedy někdo nehodlá vyučovat studijní program, v němž jde o to, čím se paní televizně-komisní profesorka posledních několik desetiletí živila (což jsou poslední dvě zmíněná témata), nebo aktuálně živí (což je druhé z uvedených témat, neboli: Metody a praxe týrání nevinných), ale poměrně neoriginálně hodlá realizovat studijní program Právo a právní vědy, nemělo by to nikomu, tím méně pak Akreditační komisi, vadit.

Navíc samozřejmě s laskavým požehnáním televizní profesorky stejný studijní program existuje i na dalších třech právnických fakultách. Když tedy nehodláte vyučovat ani to, čemu paní profesorka kdysi zasvětila svá nejlepší léta, ba ani nic podobného, měla by ona slavná komise zkoumat už jen personální a jiné zabezpečení (jak praví onen jistě mediálně nezajímavý § 79 odst. 6 zákona o vysokých školách). Tedy, přeloženo do normální češtiny: jestli má kdo učit. Ne jestli třeba píše o něčem, co se paní profesorce nelíbí. Od toho kdysi bývali cenzorové, a nikde jsem se nedočetl, že by to po nich měla převzít Akreditační komise.

Jak ovšem napsal jeden z Vás (na stránkách „dneskamyzitra­vy.cz“) jedna paní profesorka se prostě rozhodla, že objektivita pro ni v našem případě nic neznamená, že ji nezajímají ideály demokracie (opak by odporoval její výchově i dříve vyjádřeným zásadám), ani slušnost či poctivost, takže se rozhodla okrást studenty nejen o akreditaci, ale i o důvěru v náš právní stát a ve spravedlnost. Bez ohledu na jakékoli věcné argumenty a stohy dokumentů se již dávno předem rozhodla je okrást o studium, možnosti a sny.

Už jsem si kdysi dovolil připomenout, jak bezohledná, mstivá ohyzdná baba ničila jiné vymyšleným osočováním a jak jí naivní, lehkověrní lidé uvěřili, ač na jejích řečech nebylo zrnko pravdy.

Ústa její stále se přitom nervozně škubala, když se otevřela, psal přece Jan Neruda o ohyzdné babě Milionové, jež pomluvila žebráka (vymyslela si o něm, jak je bohatý), takže mu už nikdo nic nedal a on posléze zemřel. Měli bychom si vzpomenout, vždyť přece Malostranské povídky byly naší povinnou četbou.

Podle encyklopedie v této povídce „autor ukazuje, co všechno zmůžou nepravdivé řeči a pomluvy a jak mnoho mohou lidem ublížit.“

« Zpět