Milostiplná

Tak jsme se konečně dočkali.

V posledně citovaném článku o nenávistných médiích a zbabělých politicích (Parlamentní listy.cz) jsme se dozvěděli, že zbabělí politici utíkají do houfu, aby snad někoho nenapadlo, že souhlasí s prezidentskou amnestií.

A málem to už vypadalo, že jde opravdu o další nezaslouženou výsadu politiků.

Krátce poté, co se do zmíněného houfu radostně začlenil notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti, se však konečně i čelná česká marxistka (opět na Parlamentních listech.cz) připojila se zvoláním, jak je ta amnestie ohavná. A navíc, jen si představte, se týká lidí, kteří porušili zákon a mnohdy dokonce byli odsouzeni!

Což samozřejmě plně odpovídá dosaženému stupni poznání. Nemyslím tím, že by snad na statečné zvolání o ohavnosti amnestie platilo staré známé: podle sebe soudím tebe, případně podle sebe soudím amnestii (i když?).

Spíš mám na mysli ony hluboké leninské poznatky, jež ona notorická dáma (notoricky předsedající) dáma nasála kdysi dávno v dobách, kdy byla součástí hrdého předvoje dělnické třídy. Jsme antivlastenci, volal přece velký Vladimír: chceme-li ovládnout národ, zničme jeho morálku a do klína nám pak spadne celý národ jako přezrálé ovoce (podle jiných překladů shnilé, každopádně „preloje“).

Velký Vladimír by se k něčemu podobnému milosrdenství jistě nepropůjčil, vždyť kromě jiných mouder (jež si notorická paní komisní rovněž nebývale dobře osvojila, například: komise nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje, nebo: o vině rozhoduje vzdělání obviněného) se proslavil třeba i návodem: Ty, kdo by mohli být podezřelí, dát do gulagů. Podezřelé plošně zlikvidovat.

I velký tuzemský bolševik, který je láskyplně následovaným vzorem (onen věčně opilý Klement Gottwald, který vymyslel i to, že by se měly nepřátelům komunismu odebírat akademické tituly, v čemž ho notorická paní komisní rovněž nadšeně následovala) proslul známou myšlenkou, že od ruských bolševiků se učíme, jak vám zakroutit krkem.

Přisuzuje se mu prý i výrok, že staré měchy je třeba naplnit novým vínem. Ve skutečnosti však jde o biblický citát z Nového zákona (např. Lukáš 5,33–39). Přece jen ale pro jistotu notorická paní komisní na oslavných snímcích s plzeňskými odrodilci rozhodně nepřipíjí nějakým starým, kapitalistickým vínem (viz fotografie u úvahy Ilustrovaná II).

Určitě však nebyl tuzemský vzor nakloněn nějakým milostem a nedal se ve spravedlivé touze popravit své skutečné i domnělé odpůrce a hlavně odpůrkyně zviklat ani přímluvami a prosbami všelijakých rychlostudentů (například Einsteina a jemu podobných individuí).

Samozřejmě, podle některých podivných tmářů požehnání naopak patří těm, kdo vyznávají spravedlnosti, ač jim to přináší nevýhody.

A kdopak to řekl?

Mafiánsky propletený advokát (protože byl soudcovským synkem, určitě ovlivňoval justici), který si lebedil na církevním majetku, nota bene poměrně odporný rychlostudent, který si klidně vystudoval práva za pouhých pár let. V cestě za svým vytčeným cílem neváhal volit ani ty nejohavnější prostředky: aby se stal svatým, klidně se dal netransparentně umučit. Dokonce natolik netransparentně, že se dodnes neví, zda ho utopili nebo hodili do vody už mrtvého. Ukažme si na něj prstem: padovský rychlostudent svatý Jan Nepomucký to byl.

Celá ta slavná italská škola má prostě štěstí, že o ní notorická paní komisní nezaslechla, jinak by se z akreditačních problémů už nevyhrabala (tak pst, neprozrazujme, že v jazyce, v němž ona notorická dáma nabyla svých hlubokých znalostí, se ona škola nazývá Paduja).

« Zpět