Mírně posttotalitní

Starší z nás si možná ještě (opravdu neradi) vzpomenou na onu prazvláštní rozpolcenost, se kterou jsme psávali referáty a podobná slohová cvičení o vzletných myšlenkách pologramotných politiků totalitní doby, jimž jsme se doma, v bezpečí svého soukromí, hlasitě chechtali, případně podle míry své odvahy jsme se jim pochechtávali dokonce přímo při deklamování oněch referátů, ovšem zpravidla pod maskou nezvladatelného kašle, kterým se většina chechtání dá celkem úspěšně zakamuflovat. Kdo by řekl, že zrovna studenti vysokých škol se po více nežli dvou desítkách let svobody projevu, názoru a všeho ostatního z ničeho nic dostanou do naprosto stejné situace?

Jenže co asi tak má ubohý student vykládat zkoušejícímu, který se bláhově domnívá (no, asi se takovou blbost ani sám domnívat nemůže, ale navenek to prostě tvrdí), že správní řízení lze zahájit tak, že někomu pošlete prostý (či snad sprostý?) anonym? Co má odpovídat učiteli, který tvrdí, že se svými studenty může vysoká škola vést správní řízení (když zákon o vysokých školách v § 68 odst. 1 výslovně říká, že to nejde)? Co má s upřímnou úctou a vážností odpovídat pedagogovi, který tvrdí, že správní řízení lze vést tak dlouho, jak se úřadu zlíbí, klidně třeba sto či tisíc let (je sice fakt, že za tisíc let by tisícikorunový hodinový honorář bohatě přerostl i náš státní rozpočet, nicméně prořídlými zuby klapající zpráchnivělá lebka si to po tisíci letech už asi příliš neužije)? Nešťastnému studentíkovi, který byl přidělen do péče (neboli semináře) takového odborníka, potom nezbývá, nežli přičinlivě pokyvovat, že ve správním řádu, ze kterého on tak pečlivě studoval, opravdu žádný § 71 (podle něhož je třeba rozhodnout nejpozději do třiceti dnů) nejenže právě není, ale ani nikdy nebyl (jenže ho nesmí vytrhnout a sežvýkat tak iniciativně, aby si ho nevryl jen do žaludku, ale i do paměti, protože kdyby se názorem svého učitele pochlubil u justičních, advokátních či jakýchkoli jiných zkoušek, nestačil by se divit rychlosti, s jakou je neudělal).

Můžete si říci, že studenti vysokých škol jsou dospělí lidé, kteří musí něco vydržet, a že ještě štěstí, že tihle objevitelé a dobyvatelé neučí počty v první třídě, kde by proslavený objev, že pět děleno dvěma je šest(komise složená z předsedy, místopředsedy a tří členů je schopna se usnášet nadpoloviční většinou přítomných, což znamená, že přítomno musí být vždy šest jejích členů) nadělal daleko větší škodu, protože by mu prostší prvňáčci mohli aspoň zčásti uvěřit (což u plnoletých samozřejmě nehrozí). A jak by se zdánlivě jednoznačnou fyzikou zamávaly objevy, že od září do ledna uplyne sotva měsíc? Taky bych se už k těmto prazvláštním objevům bývalého nového vedení plzeňských práv nevracel, kdyby se neukázala jejich neobyčejná virulence, neboli nakažlivost.

Je známou věcí, že jedna nejmenovaná západočeská univerzita bohužel dovolila bývalým novopečencům šťouchat do jejích absolventů naprosto vymyšlenými nesmysly tak dlouho, až si vysloužila několik žalob. Potom, co novopečenci po zásluze skončili v bezedném propadlišti dějin, někteří žalobci dospěli k závěru, že vlastně nechtějí, aby se jim omlouvalo nynější vedení, jehož si váží, za bláboly svých předchůdců; jiné spory však stále běží. A tak se dozvídáme, že bývalý novopečenský studijní proděkan, který sice býval třeba jako student doktorského studia poněkud pomalejší (proto mu taky trvalo tak dlouho, což mu ovšem nikterak nebránilo obvinit bývalé kolegy, že studovali nepřijatelně dlouho, ačkoli sám studoval mnohem déle než oni), nicméně celkem orientovaný, k písemnému prohlášení, že správní řád má přednost před staršími zákony, tedy i před zákonem o vysokých školách, protože je novější.

Hm, podle § 1 odst. 2 správního řádu se tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Protentokrát to náhodou smějí říkat i studenti, protože bývalý pan proděkan správní právo nejen neumí, ale ani nezkouší. Jen by možná stála za zamyšlení taková menší karanténa.

« Zpět