Monumentální

Pořád a pořád se něco děje.

Parlamentní listy třeba připomněly poslední rozhovor se zesnulým někdejším místopředsedou vlády: překvapivě v něm poukazoval na to, že u nás si novináři něco zpola vymyslí a z druhé poloviny jim to donesou či prodají jejich kamarádíčci, kteří si tu druhou půlku vymysleli za ně. No věřili byste, že by se snad něco podobného mohlo stát?

Jenže čas pořád běží, v časových jednotkách kratších než den od začátku do konce (jak naštěstí nekompromisně stanoví nový občanský zákoník v § 608, takže to jinak ani být nesmí), zatímco ve dnech či delších časových jednotkách Bůh ví jak (a možná ani ten ne), takže blahé časy s novým zákoníkem jsou už vyloženě za dveřmi.

Někdejší starý pan spravedlnostní exministr svého času správně napsal, že nový občanský zákoník bude pomníkem občanského práva, a jako vždy měl úplnou pravdu (svého času přece napsal pro nejmenovanou západočeskou univerzitu posudek, v němž přes nezměrné množství zadních vrátek napsal, že akademické tituly nejspíš odebírat nelze, a kdyby to snad šlo, musel by to nejspíš dělat soud, kdo ví?). Náhrobní kámen takové velikosti jiné právní odvětví rozhodně nemá.

Je otázkou, zda větší pomník neměl náhodou Stalin na Letné, ale určitě byl (samozřejmě nejen) velikostí podobný (budiž nám útěchou, že ho vyhodili do vzduchu, takže v podobnost opravdu doufejme).

Stalin prozradil všem svým následovníkům (včetně například současných čelných českých marxistek) i jimi nyní hojně využívanou a účelnou zbraň, když objevil, že i lež je dobrým nástrojem třídního boje. Jeho následovnice a následovníci to vycizelovali vypuštěním třídního boje i povýšením na nástroj hlavní, případně jediný. Protože univerzity mají podle nich být místem tichého vědeckého rozjímání, jemuž studenti svým nezdravě mladistvým halasem spíše překážejí, vyhodili jich za použití tohoto zajímavého nástroje tolik, kolik jen stihli (a za peníze takto ušetřené připisovali další paragrafy k monumentálnímu kodexu). Už jsme si kdysi připomněli, jak třeba jeden posléze odrodilý profesor, poučen z historie tím, že naši největší (ba i světovou největší) knihu nám kdysi ukradli Švédové, vyrobil dílo, které nám nikdy nikdo neukradne a jež se chrání samo, neboť kdo do něj pohlédne, propadne nezvladatelné depresi či naopak záchvatům nekontrolovatelného smíchu (což obojí mu efektivně zabrání v tom, aby dotyčné veledílo kamkoli nesl). Nadto na onu Ďáblovu bibli, o které jde řeč, bylo zapotřebí asi sta oslů (na výrobu pergamenu), on si vystačil sotva se dvěma pomahači.

Zatímco však Stalin ukázal, jak úspěšně třídně bojovat, nový občanský zákoník nám ukazuje řešení bezmála čehokoli. Samozřejmě, i jeho autoři si občas udělali radost.

Chcete prodávat vlasy, nemáte je a bojíte se natrhat si je na vhodné hlavě nějakého kolemjdoucího (ačkoli podle § 97 odst. 2 nového zákoníku se má za to, že jeho souhlas s oddělením části těla, jež se obnovuje, byl udělen), protože co kdyby dospěl k závěru, že pomoc veřejné moci by nepřišla včas a reagoval by fackami v zákoně označovanými jako svépomoc.

Co Vám brání uzavřít podle § 112 nového zákoníku písemnou smlouvu o převodu vousů, vlasů, nehtů či podobně žádného zboží, do které vložíte kouzelná slůvka „na řad“ a souhlas s případným postoupením a po vybrání adekvátní zálohy se podepíšete kamsi na rub smlouvy s tím, že nový držitel smlouvy se určitě i se svými hustými nehty, vlasy a vousy ochotně dostaví k otrhání? Taková smlouva na řad a následně na doručitele, to bude opravdu bonbonek.

« Zpět