Muzejní?

Občas se něco pomotá, a profesionálním neumětelům se to samozřejmě stává velice zhusta, mnohem častěji než obyčejným, normálním lidem. Pokud namísto toho, abyste zlovolné křesťany za trest, že jste Vy sami zapálili Řím, házeli lvům, házíte lvy na křesťany, kýžený výsledek v podobě usilovného přežvykování křesťanů se obvykle stejně dostaví. I když třeba s mírným zpožděním způsobeným lehkou žaludeční nevolností poletujícího lva.

Kde by se ovšem tehdejší novopečenci zmohli na lva. I přes údajně masivní podporu jednoho movitého studentíka spotřebovávali fakultní peníze na své platy a odměny takovým tempem, že pořízení dravé šelmy zůstalo nekonečně vzdálenou fantazií. Jenže pokud se zmůžete maximálně na gumové lvíčky, medvídky a jiná zvířátka, pak je úplně jedno, zda hromádce umělohmotných příšerek předhodíte pár křesťanů, nebo po nich naopak zmíněné příšerky z bezpečné vzdálenosti budete metat, výsledek je prakticky totožný (jen ho přece jen před dvaadvacátou hodinou nemůžeme výstižně pojmenovat nahlas).

I když já zrovna nejsem ten nejklasičtější příklad křesťana, samozřejmě velice dobře vím, že je třeba ze všech sil podporovat chudé (což ostatně hlásá třeba i islám). Že by snad tato bohulibá zásada byla natolik univerzální, že bychom měli podporovat i dávno bývalé novopečence? Že by totiž byla až tak univerzální, že bychom měli podporovat úplně všechny chudé bez rozdílu, tedy i ty chudé duchem? No, aspoň jsme je mohli vyzývat: hlavu vzhůru, neboť to je přece hluboce lidské, hlavu vzhůru, protože už jste ve, hm, vazké zčásti kapalné hmotě vlastní provenience až po krk, a ona podivná hmota stoupá a stoupá. Takže, jakpak to vlastně je: pane, něco Vám povím, držte hlavu vzhůru, držte hlavu vzhůru, držte, hm, pozdě.

Znáte to, když rozesíláte kolegům všelijaké hnusné esemesky, nezachrání už Vaši pověst ani to, že se budete distancovat od všeho, k čemu jste se k v nedávné minulosti tak hrdě hlásili, například, když sepíšete nějaké to memorandum na téma, že je třeba chránit fakultu před zhoubnými vnějšími vlivy (snad včetně těch, jež jste sami vyvolali?). Musím dokonce kupodivu zcela vřele souhlasit s panem ministrem a bývalým děkanem (což se mi opravdu moc často nestává), pokud o víkendovém setkání skutečně informoval studenty, že paralelně memorandující či rezignující osoba s pseudonymem statutárního proděkana není mravně způsobilá pro akademické funkce.

Hlavně, že díky psaní nového pana děkana, jež nám tak laskavě přeposlal pan doktor Veselý (a jehož kopii máme v úvaze Slunečno), víme, že spolu s ním dorazily na děkanát konečně i právnické znalosti. Například, že pokud někdo, kdo na to nemá právo, posílá dílem anonymní, dílem podepsané dopisy, jimiž zahajuje úřední (konkrétně správní) řízení ve věci, ve které ho nelze vést, o odebrání něčeho, co nelze odebrat, žádné řízení se prostě stejně nekoná. Pokud někomu nactiutrhačný blábol, který mu úřední poštou přišel, tak vadí, nechť si jej zruší roztrháním nebo jej vhodně použije jinak, je to totiž řešení, jež odpovídá právu úplně stejně, jako odeslání onoho dopisu. Nicméně, pokud mohu radit, neukvapoval bych se. Jednou můžete takový dopis výhodně udat (nejsa novopečencem ani bývalým, nemyslím to samozřejmě doslova, míním prodat) do nějakého muzea kuriozit či absurdit, kde bude důstojně trůnit mezi splachovacím patníkem a napínačem blůzek, jako doklad hlubokého poznání, že nejenže vyfukováním tabákového dýmu do výlevky nevyrobíte zlato, ale ani rozesíláním blábolů po vlastech českých nerozpustíte akademický titul.

« Zpět