Myšlenky nad parkovištěm

V chladném, deštivém a celkově ohavném dni sedím u okna poslední kanceláře, která mi zbyla, totiž mé vlastní. Její okno bohužel nevede do lesa, ani nad mlýnské kolo skřípající nad stříbřitým potůčkem, ale na velké a hustě obsazené parkoviště, výhled nic moc, který ostatně odpovídá pocitům nic moc.

Před šesti týdny jsem se zastal kolegy a od té doby mám pocit, že na mne spadl dům. Postupem doby se ten dům, který se mi sesypal na lebku, navíc zdá větší a větší, teď už by mu to docela slušelo i na Manhattanu.

Jenže občas se mezi mraky rozsvítí: dva studenti z Plzně, kam už nejezdím, mi právě dnes poslali rukou načmáraný dopis: moc si Vás vážíme a držíme Vám palce, a navíc se i podepsali. Množství těch dopisů mne překvapuje a posiluje: jinak jsem už z nekonečné mediální masáže tak popletený, že si v zrcadle hledám na tváři nějaký typicky mafiánský rys, třeba mafiánskou vrásku, nebo mafiánskou pleš?

A právě dopisy těch mladých lidí mne nutí k tomu, abych nenechal tu neskutečně absurdní kauzu usnout, ale pokusil se vysvětlit těm, kdo jsou ochotni naslouchat, že se děje něco děsivého, i když docela jiného, než si většina lidí myslí.

Lidé, kteří jsou tak staří jako já, si pamatují, jak se uplácelo, aby člověk sehnal banány. To nebylo proto, že by lidé tak milovali uplácení, nebo proto, že by tak milovali zelináře, bylo to proto, že bylo málo těch banánů. Dneska by šel zelináře uplácet leda blázen: proč by to dělal, když je banánů všude plno?

Já si sice pořád ještě myslím, že na vysokých školách se neuplácí, ale to nic nemění na tom, že vzdělání je stejně vzácné jako banány za socialismu. Vzdělávací systém je postaven tak, že buď budete studovat na (relativně) perfektní, relativně dokonalé vysoké škole, nebo nebudete studovat vůbec. Jako kdybyste řekli nemocnému: my máme naprosto perfektní nemocnice s naprosto perfektními lékaři, ale omezenou kapacitou, takže ty bohužel musíš umřít.

Ano, napsal jsem v roce 2001 dobrodružný román Dokonalá zkratka, v jehož první části se tři uchazeči pokusí podvodem dostat na právnickou fakultu. Nemusím mu dělat reklamu, je kupodivu vyprodaný. Rád bych upozornil, že těm literárním uchazečům jejich podvod nevyšel ani v knížce, ti, kdo se touto detektivkou obsáhle zabývali, také taktně přešli, že v jejím úvodu stojí psáno: „…aby však tato kniha nemohla být návodem, jak obejít přijímací řízení, byly údaje pozměněny, takže pokud byste náhodou chtěli následovat příkladu literárního hrdiny, tyto informace Vám nijak neposlouží…“

Konec konců se nikdo nezamyslel nad tím, že kdybych chtěl systému přijímaček zneužívat, asi bych o tom sotva psal a asi bych proti přijímacímu řízení jen těžko bojoval. To bych přece nebyl mafián, ale magor.

Bohužel si také nikdo nevšiml hodnocení skvělého spisovatele Viktora Šlajchrta na přebalu té mé knihy: „…obzvlášť oceňuji, že se poslední kniha dotýká tak ožehavého problému, jakým jsou přijímací zkoušky na vysoké školy, při nichž také dochází k mnohonásobným vraždám, i když nekrvavým…“

A tak to bohužel je. Ve jménu sám nevím čeho nepouštíme své děti ke vzdělání a vraždíme tak jejich naděje.

Nikdy jsem se nepřimlouval za to, abychom měli špatné vysoké školy, ale vždycky jsem žádal a prosil o to, aby jich bylo víc, mnohem, mnohem víc. Jak jsem se pokusil říci v České televizi, jedním z balvanů, který leží na cestě ke změně systému, který rok co rok desítkám tisíc mladých lidí, schopných dostudovat, bere šanci, je Akreditační komise.

Každá škola, která chce jako škola působit, musí totiž splnit řadu objektivních podmínek (mít budovu, knihovnu, peníze atd., neboli materiální zabezpečení), musí mít učitele (neboli personální zabezpečení) a musí mít souhlas Akreditační komise.

Chápu, že její nynější předsedkyně, která popsala mnoho stránek články o odboji v Nicaragui, Peru, Mexiku a jiných latinskoamerických zemích, nalézá zalíbení v této podivné radě starších, která nikomu neodpovídá, pro kterou neplatí vcelku žádná pravidla, ale proti jejímuž rozhodnutí se nedá odvolat a bez jejichž moudrého pokývání hlavou se nikdo, kdo chce učit, neobejde. Jenže já si prostě myslím, že taková rada starších patří ještě tak do středověku, ne-li do doby kamenné, na jejíž úrovni některé indiánské kmeny stále jsou, a že instituce, která má neomezenou moc, nikomu není odpovědna, proti jejímuž rozhodnutí se nedá odvolat atd. do moderní doby a moderní země prostě nepatří. I kdyby rozhodovala moudře, rozhoduje bez jakékoli kontroly, a to není dobře.

Pan exministr školství si asi už nevzpomene, jak jsem mu tento názor vnucoval u kachlových kamen v předsálí jeho velké ministerské kanceláře, a kdyby si náhodou vzpomněl, jistě tu vzpomínku radši potlačí (byl jsem ten dlouhovlasý tvor, jemuž se omlouval, že nestihl včas přiběhnout ze školky, kam vedl dceru), možná si vzpomenou jiní poslanci, kterým jsem svůj text cpal. Konec konců jsem jim ho už v roce 2007 nacpal do Parlamentních lis­tů.

Ale teď mám docela naději, že by mé myšlenky mohly zvítězit, i když na první pohled to tak nevypadá. Když upálili Mistra Jana Husa, moc to nevypadalo, že jeho myšlenky zvítězí. Když popravili Pythagora (taky ho upálili, navíc za ohrožování mládeže nesprávnou výukou!), nezdálo se, že by jeho myšlenky zrovna vyhrávaly, ale dnes se je učíme. S ohledem na osvícenou současnost jsem já byl popraven naštěstí jenom virtuálně, a protože vypadám starší než jsem, třeba se dožiju toho, že u nás bude tolik vysokých škol jako v zemích, které označujeme za vyspělé, že na nich bude moci studovat každý, kdo je toho schopen a že bude o jeho uplatnění rozhodovat kvalita jeho znalostí, ne to, že v oné jediné hodině rozhodující o jeho životě a budoucnosti ho třeba bolelo břicho.

Měsíc jedna starší dáma prorokovala, co je na plzeňských právech špatně. Po měsíci byla (v sobotu 31.10.2009) konečně ustavena komise, aby zjistila, co (tedy jestli něco) bylo na plzeňských právech špatně. Prosím Vás, přemýšlejte.

« Zpět