Napjaté čekání

Sbohem, napjaté čekání, si tedy nakonec řekneme až příští týden.

Příští týden bude totiž opravdu napínavý.

Pouhé očekávání věc příštích se drží na liště veřejnoprávní televize už druhý den.

Já samozřejmě taky vím, že je okurková sezóna a navíc horko a dusno, takže už ani kolportéry skandálů vlastní provenience nebaví pořád dokola vymýšlet tragické scénáře zahalené pokud možno do temných pavučin, nejraději mafiánských. Ale stejně: není divu, že si někteří notoričtí lidé koušou nehty, vlasy i jiné části těla, případně si je ve volném čase rvou, samým napětím, jak to vlastně v tom příštím týdnu dopadne.

Co když pan ministr spravedlnosti jmenuje do funkce pražské vrchní státní zástupkyně přece jen onu paní, kterou mu celkem vytrvale navrhuje pan nejvyšší?

To by byl opravdový, nefalšovaný malér. Pak by totiž byl pan notorický exministr opravdu odvolán jen a jen z důvodu své totální neschopnosti (o které promluvil kromě pana premiéra i pan expremiér, teskně vzdychající nad tím, že on už bohužel vysoce záslužný čin vykopnutí totálně neschopného ministra nestihl). Už G.B. Shaw sice svého času moudře pravil, že pravda je vždycky ta jediná věc, které nikdo nikdy nechce věřit, jenže teď by možná nakonec nic nezbývalo.

Vlastně jsem se vyjádřil docela nepřesně. Pan notorický exministr samozřejmě byl odvolán jen a jen z důvodu své totální neschopnosti, ale oním jmenováním byl mu jeho nástupce zcela nekolegiálně odňal možnost si vymýšlet spoustu důvodů určitě mediálně přitažlivějších, než prostá neschopnost (jež by tím navíc byla potvrzena jaksi úředně).

Přitom je na druhou stranu nutno přiznat, že jak notorický pan exministr, tak třeba i notorická paní předsedkyně si nikdy tak docela nevymýšleli, ale vycházeli z vlastní zkušenosti.

Paní komisní například statečně fabulovala o všelijakých propletencích a zločinných počinech, k nimž docházelo na jednom akademickém ústavu věnovaném státu a právu, což musela samozřejmě velmi dobře vědět, ba vědět dokonce nejlépe, protože tam pracovala. Už jsem si totiž dovolil připomenout, že poté, co byly po sametové revoluci zrušeny katedry marxismu a vědeckého komunismu na vysokých školách a akademických ústavech, přešli jejich špičkoví experti do politologického kabinetu Ústavu státu a práva. Bohužel právě v době, kdy paní komisní excelovala článkem na téma nezbytnosti hýčkat staré struktury, jsem byl nucen z důvodu tehdejších rozpočtových škrtů zmíněné společenstvo starých struktur rozpustit. Ovšem při známé, nebojím se říci světoznámé, objektivitě notorické paní komisní, jež jak známo (i podle pana premiéra) rozhoduje podle svých známostí a pocitů, jež oprávněně považuje za veřejný zájem (jak sama napsala nejvyššímu státnímu zástupci v psaní, jež dosud straší na komisních stránkách), nebyla paní komisní vůči mé maličkosti ani mým kolegům určitě nijak zaujatá.

Pan notorický exministr zase nesmírně úspěšně zakutal svou rigorózní práci, aby ji uchránil od cizích zvědavých očí, čímž zřejmě zjistil, že to jde. Na ztrátě spousty jiných prací potom postavil svou další kariéru, kterou už nemohl zkazit ani starý pan rektor tím, že prozradil, že se ony práce celkem hbitě (během týdne či dvou) našly, překvapivě dokonce v knihovně. Pak už stačilo navázat na staré dobré tradice.

Jak kdysi pravil ten holohlavý darebák: školy jsme řádně očistili.

Protože onen holohlavý pan Emanuel Moravec byl za německé okupace ministrem školství, svůj výrok logicky omezil jen na školství, zatímco Hermann Göring se mohl oduševněle pochlubit: Vyčistili jsme to všechno! (protože shrábl kdejakou funkci od komisaře po hlavního lovčího, snad jen vedení někdejšího říšského úřadu pro určování délky sukní mu jakýmsi trapným nedopatřením uniklo).

« Zpět