Návratová sekvence

To je ale veliká škoda. Přímo škoda, přeškoda.

Co? Že jsme si přiléhavý a především nebývale slibný název („Návraty do povrchnosti“) vyplýtvali už předevčírem, 2.ledna. K tomu, aby lidé spolupracovali, je třeba hloubky jejich duší, k tomu, aby se hádali a pomlouvali, bohatě stačí povrchnost, napsal třeba Sergej Davydov (nikoli onen fotbalista, ale skladatel a básník).

Rozhodně tím ani trošku nechceme říci, že by snad notorická paní komisní nebo pan exministr kmotrovské spravedlnosti byli povrchní.

Spolu s Francoisem de Rochefoucauldem totiž dobře víme, že: „jsou lidé, kteří jsou tak povrchní, že nemohou být ani pořádně zlí.“ Takže sami dobře vidíte, že notorická paní komisní či notorický pan exministr zas tak povrchní být nemohou. A Rochefoucauld jako správný feudál nebyl žádný rychlostudent, proto může mít pravdu.

Rychlostudenti naopak pravdu nejen nesmějí mít, ale ani ji nemají!

Lépe střízlivému utíkat, nežli ožralému se do něj trefovat, napsal přece například typický ohavný rychlostudent (aspoň trošičku mu polehčuje, že ani na jedné ze dvou vysokých škol, jež si drze troufl v letech 1611–1613 vystudovat, nestudoval právo) Jan Amos Komenský. Tedy, přesněji řečeno, ve svém Labyrintu světa a ráji srdce v roce 1623 napsal, že „mně střízvému bylo snáze utíkati, než jim ožralým mne trefovati přišlo.“

Ovšem na příkladu bohulibé (či přinejmenším někomu jinému libé, vlastně asi jen jí samé libé) činnosti notorické paní komisní, důsledně a zásadově hledající spolu s několika plzeňskými odrodilci (odrodilým profesorem a odrodilým studentem) pravdu, samozřejmě právě tam, kde staří Římané tvrdili, že je (in vino veritas), jakož i unikajících plzeňských studentů a učitelů, vidíme, že společenská praxe třetího tisíciletí není rozhodně taková, jak by se snad panu rychlostudentu Komenskému líbilo.

Na tomto světlém příkladu dobře vidíme, že rychlostudenti nemají pravdu, neboť ji nemá ani pan Učitel národů se svou obskurní myšlenkou, že střízlivým se lépe uniká, než ožralým trefuje.

To už vůbec nemluvím o takových nesmyslech, jako že se podle něj vláda věcí Tvých k Tobě navrátí, což by notorická paní komisní a ostatní hledači ve víně jistě připouštěli jen velice neradi.

A nepřipomínám ani jeho naprosto zcestnou myšlenku, podle které jediným učitelem hodným toho jména jest, kdo vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení. Rychlostudent Komenský nemá ani zrnka pravdy: jediným učitelem hodným toho jména je totiž ten, kdo se líbí paní komisní, a paní komisní se líbí ten, kdo ji bez přemýšlení uctívá a chválí.

Přece jen by ale mohlo být pěkné, kdyby se některé čelné marxistky s ohledem na nebývalou povrchnost doby přece jen vrátily alespoň k mírné povrchnosti.

Kdyby třeba geniálně nepočítaly, že 1,5 (filozofických docentů a profesorů, bohatě postačujících na akreditaci jednoho filozofického studijního programu) je víc, nežli 25 (profesorů a docentů na plzeňských právech loni v únoru, na akreditaci rozhodně nepostačujících), ale aspoň (zdaleka ne tak geniálně, ale přece jen ne tak povrchně), že 1,5 (filozofických docentů a profesorů, bohatě postačujících na akreditaci jednoho filozofického studijního programu) je rovno třiceti (docentům a profesorům působícím na plzeňských právech nyní).

Pokrok totiž nelze uspěchat, dokonce ani v matematice ne.

« Zpět