Nedělně výchovná

Eliška byla děvče nemyté, nečesané, s odporem k učení, jež zbla nechápala, a přece… Tak to prostě v životě chodí, i ošklivé housenky se někdy i v motýlky mění, napsal jeden slavný český spisovatel o matce Karla IV. a manželce Jana Lucemburského Elišce a demonstroval tak, že lidé se prostě vyvíjejí. A tak je to i s mnoha absolventy plzeňských práv, které teď ostřelují novopečenské fekalomety.

I když na rozdíl od naší Elišky určitě nebyli nemytí a nečesaní, v době studia mnohých z nich jen nějaký prorok (šéfka Akreditační komise v té době jako vědma ještě nemelouchařila) mohl ve vzdálené budoucnosti dohlédnout, čeho dosáhnou. Tak i jeden ministerský ředitel v té době jen sotva mohl tušit, že po několika letech na ministerstvo zabloudí (ale my jsme to podle novopečenců už nějak vytušili, a tak jsme mu prorocky s předstihem nadržovali). Ten nynější ředitel potřeboval v oné době právo proto, aby nemusel draze platit právníky a mohl si vše potřebné zařizovat pokud možno sám, dnes už to nepotřebuje, a tak nabízí, že doveze diplom do Plzně a nacpe jej novopečencům, když o jeho vrácení tak strašně stojí, hm, do chřtánu (říkal sice jinam, ale takhle to bude lepší).

Samozřejmě, že tímto způsobem s diplomem naložit může, ale bez ohledu na to, jestli by to rádoby odebíračům udělalo radost nebo ne, musím smutně upozornit, že titul ani tímto způsobem vrátit nelze. Už jsem si dovolil poučovat, že o tom kdysi rozhodl Nejvyšší správní soud (pro podrobnosti lze kliknout na úvahu Sváteční anekdota už z 18.11.2009). Ne ten, jehož soudci se podle paní šéfky Akreditační komise právě s ní radí, jak vyzrát na své akademické protivníky a bývalé kolegy, ale ten dřívější, jehož soudci by se s paní šéfovou určitě neradili. Nejen proto, že v té šťastné době žádnou Akreditační komisi neměli a nepotřebovali (my ji sice taky nepotřebujeme, ale zato ji máme), ale hlavně proto, že tehdy by se páni soudci nesnížili k tomu, aby se radili s jednou stranou sporu.

Protože páni novopečenci sice vydrží skálopevně udržet jakékoli tajemství, ale nejvýše tři až pět vteřin, víme už z páteční ranní televizní exhibice, jak to má být. Protože i v tomto kanále rychle upadla v zapomnění, dovoluji si připomenut, že pan exministr konstatoval, že odebírání titulů možná nebude v souladu s právem, ale že ho stejně zkusí, ať to stojí, co to stojí (univerzitu, ne jeho) a že věc pak přejde ke správnímu soudu a ten si s ní nějak musí poradit (to zřejmě vychází z toho geniálního zeměpisného objevu, že v některých částech Plzně neplatí ustanovení správního řádu o odvolání).

Vezměme si příklad, že soused uloží Vaší manželce, aby mu byla po vůli každou sudou středu. Nebo že zkonstatuje, že jezdíte příliš rychle a uloží Vám propadnutí Vašeho auta ve svůj prospěch, nebo že se na něj příliš blbě šklebíte a uloží Vám propadnutí zubů. Nebo že Vás viděl, jak si prohlížíte sprosté obrázky místo pečlivého studia a odejme Vám maturitní vysvědčení. A vy že máte běžet ke správnímu soudu, abyste to napravili?

Experti na správní právo (pan děkan exministr sice taky právě správní právo učil, ale se skromností sobě vlastní radši povolal za pouhý univerzitní milion jiného odborníka) přehlédli, že když si někdo, kdo není úřad, hraje na úřad (například děti, které lepší hra nenapadne), není to, co vyplodí, správní rozhodnutí, ale tak zvaný paakt. Správní řád o paaktech hovoří v § 77, což (abych své alma mater ušetřil za placení týmu pro pátrání po paragrafech) je ten, který následuje po § 76, což je pro změnu číslo, které získáme, když spočítáme novopečenským způsobem nadpoloviční většinu z pěti (je to pořád ono jejich krásné tvrzení, že komise, která se skládá z předsedy, místopředsedy a tří členů a může se usnášet, když jich je víc než půl, se může usnášet, když jich je šest) a před něj připíšeme číslici ještě o jedna vyšší.

Když si děti hrají na doktora, neznamená to, že jako k obvodnímu lékaři teď budeme muset běhat k sousedovic nezvedenému synkovi, a když si děti hrají na úřad, neznamená to, že bychom se měli řídit tím, co při hře vymyslí.

Ale když Vás třeba rozvede stavební úřad nebo místní strážník a Vy chcete mít jistotu, že jste opravdu rozvedení, obrátíte se na příslušný nadřízený orgán, ne na správní soud (§ 77 odst. 1 správního řádu). Takže pokud by byl někdo tak chorobně opatrný a chtěl by mít jistotu, že mu děti, které omrzelo stavět hrady z bláta a nenapadla je jiná hra než na úředníky, náhodou neodňaly titul, obrátí se na ministerstvo. Na to ministerstvo, které se podle prohlášení paní šéfky či paní vědmy (ještě pořád se neví, v jaké funkci se studenty pila v Plzni tu dubnovou kávu) tak strašně bojí být v odebírání titulů jakkoli činné, protože si myslí, že to fakt nejde.

« Zpět