Nedělní pravda

Jak šedý a nudný je pořád svět náš vezdejší.

Protože vysoké školy nemají dost peněz, máme pořád ještě v neděli 20.ledna teprve dvacátý den letošního roku, do jehož konce tím pádem zbývá pořád ještě 365 dní. A žádná názorová pestrost ohledně tohoto fádního údaje.

To kdyby školy získaly nějaké ty miliony, jež by mohly radostně vyplatit panu vždycky náměstkovi na kafe, mohlo by nám do konce roku zbývat podle potřeby pět a méně dní či tisíc a více dnů.

Některé roky totiž podle jeho erárně rozesílaných psaníček mají tisíc dnů (například podle jeho geniálního psaní č.j. R-377–10 je 126 dnů zhruba desetina roku), zatímco jiné roky (někdy dokonce i tytéž roky!) si mají klidně dnů jen třicet (podle jeho neméně slavného univerzitního č.j. R-594–10 totiž absolventovi, který studoval od od 19.6.2001 do 6.6.2005, chybí do doby čtyř let studia 0,3 roky, neboli čtyři měsíce, přičemž ovšem, jak snadno spočteme, jde o třináct dnů).

To vše samozřejmě podle potřeby a hlavně objednávky. Neboli podle toho, zda je třeba vyrobit odporného rychlostudenta, nebo naopak naprosto úctyhodné stvoření.

Logicky však kalendářní kreace nezávisí jen na objednávce, ale taky na jiných kriteriích (už velký vzor notorické paní předsedkyně, Vladimír Iljič, se přece proslavil sentencí: Jaké je tvé vzdělání? Odpověď určuje vinu podezřelého).

Kdyby takový František Ladislav Čelakovský (první ročník filozofie vystudoval v Praze, druhý v Linci a pak už si dopřál jen státnice) náležitě uctíval paní komisní, mohl by pan vždycky náměstek spočítat, že studoval celkem osm let, případně déle. Jenže Čelakovský se posmíval hlouposti a hlupákům, taky carovi, proto ho po udání kolegou prostě vyhodili z univerzity za výsměch autoritám a mocnáři, takže lze u něj podobnou moudrost jako úctu k paní komisní jen sotva předpokládat.

Ale stejně, jak už jsme si kdysi řekli, buďme neskonale vděčni notorickému panu exministrovi kmotrovské spravedlnosti. Vždyť si mohl za svého zástupce vybrat nějakého obyčejného pitomce, ale on objevil pana náměstka.

Samozřejmě jsme díky panu exministrovi nezískali jen nebývalou názorovou pestrost na to, kolik dnů má rok, měsíc, případně dokonce i den samotný (ovšem pestrost náležitě autoritativně usměrňovanou), ale i mnohé jiné moudré zásady, třeba tu, že uplatňování soukromého práva nemá nic společného s uplatňováním práva veřejného (jak praví nový občanský zákoník hned na začátku, v § 1).

I když, teď jsem se asi trochu spletl. Že „soukromé právo nemá nic společného s právem veřejným, které je tu proto, aby chránilo občany“ (Čepička, A.: Za socialistické právo, str. 41) přece řekl ten mírně obézní, zlý a potměšilý exministr spravedlnosti (který i poté, co na spravedlnosti skončil, urval další lukrativní funkce), ten, co s věčně opilou, zlou kreaturou vymýšlel, jak odebrat svým odpůrcům kromě majetku, svobody a života i akademické tituly (onou věčně opilou bytostí byl jeho tchán soudruh Gottwald).

Prostě jsem byl trochu popletený. Od důvěryhodných osob jsem se dozvídal, že jsem určitě pracoval na přípravě současné amnestie, a pořád jsem si na to nějak nemohl vzpomenout.

Což mi bylo líto, když jsem viděl, jak statečně, ba přímo hrdinně někdejší novopečený reformní proděkan z plzeňských práv (který se, jak napsal, trochu „ochomítal“ kolem nového občanského zákoníku, zřejmě v rámci reformy pravopisu) zareagoval na kritiku pana předsedy Ústavního soudu (který promluvil na téma, že poradci pana premiéra hanebně selhali) odvážným sdělením, že ač je poradcem pro právo, pan premiér se s ním o právu neradí, takže o amnestii jen slyšel v médiích. Taková odvaha zaslouží skutečně nemalého uznání. Já sám například skromně přiznávám, že amnestii znám ze Sbírky zákonů. Na druhou stranu ovšem páně exproděkanské prohlášení, že právo zná jen z novin, celkem dost vysvětluje.

Každopádně už nemusím řešit dilema, zda říci pravdu (já to nepsal) a zachovat se tím pádem jako velký zbabělec, neb konečně vyšlo najevo, že to psal někdo jiný.

« Zpět