Několik citátů III

Znovu slouží papír spíš k denunciacím a k anonymním dopisům, než k vyjádření ušlechtilých myšlenek, nebo aspoň jakýchkoli myšlenek, a znovu osnují malí, ješitní a zkažení rádoby soudci své procesy proti každému. Kdo dnes stojí ve světle ramp? Jenom holomci, zlovolní paňácové, roboti zkázy, čarodějnice a černokněžníci, přísedící ďáblova tribunálu. Já už se tam k nim nevrátím, když tam tak dlouho vládla doktrinářská arogance, zvůle a tautologická nuda.

A tak tady doma jen tiše žasnu a zírám: předchozí věty jsem totiž opravdu nenapsal já, a vůbec už ne o věrolomném uchvácení plzeňských práv hrstkou (přesněji hrstečkou), hm, řekněme ctižádostivých, ani o tom, jak se pokusili mediálně proslavit urputným pomlouváním těch svých spolužáků, kteří dokázali víc než oni (neboli všech svých spolužáků), jak se pokusili zhnusit řádně zvoleného kandidáta na děkana hromadou anonymů a tak dál (asi bych nepoužil například výrazu holomci, i když nemůžu říct, že bych si ho nemyslel). Aneb jak svého času rozvážně podotkl Sallustius: sui magis in caeno gaudet quam fonte sereno, neboli v jazyce přece jen poněkud živějším: raději v blátě než v čirém pramenu se rochní jen vepř. Všechno kromě dvou právě předchozích vět přitom napsal Angelo Maria Ripellino ve své knize o Praze a o Čechách, kterou mnozí považují za úplně nejkrásnější, co bylo o naší zemi napsáno.

Zkušenost nás ovšem učí, že se lidé ze zkušenosti stejně nikdy nepoučí, jak pravil moudře už G.B. Shaw, takže není divu, že o nedávné minulosti jedné nejmenované právnické fakulty můžeme (bohužel) říkat či psát prakticky totéž, co jiní už dávno psali o docela jiných dějích a událostech.

Vždyť už kdysi se psalo o tom, jak se nebozí studenti za pomoci všelijakých vesměs geniálních opatření musí bránit sveřepým kantorům, z nichž ti nejblbější se bezpečně poznají podle toho, že chtějí co nejvíce studentů ze školy vyštvat. A to jsem zase nenapsal já, ale autor, kterého samozřejmě v době vládců bez humoru, v italsky košatém pojetí: v době robotů zkázy, čarodějnic a černokněžníků, či přísedících ďáblova tribunálu, vyhodili ze všech prací, jež tak skvěle uměl, protože „kazil mladou inteligenci recesí“ (řeč jde tentokrát o autorovi díla Škola, základ života Jaroslavu Žákovi).

Jsouť ovšem, psal také pan Žák, i na straně studentské odporní zrádcové, kterým radost činí, když jest student nejen od tabule, ale i ze samotné školy vyhnán, takoví smrdutí pazhřivci jsou však studenty jen jakoby, když ve skutečnosti jsou to podivní zmetkové, označení student si nikterak nezasluhující. No, a aby toho nebylo dost, rozepisuje se dokonce i o tom, že tyto podivné neúctyhodné bytosti mají největší radost, když se jiným studentům vytýkají nešvary, jichž se oni sami také v hojné míře dopustili. Vzpomenete si ještě, jak nejmenovanému docentovi a nejméně ještě jednomu dalšímu absolventovi přísně vytýkali, že v doktorském studijním programu studovali příliš dlouho (možná, že až o půl roku déle, než měli)? A přitom sami bývalí novopečenci jistě vzpomínají ze svého studia nejraději na druhý ročník: to byly fakt krásné tři až čtyři roky.

Aneb, jak se praví v bibli, jak to, že vidíš třísku v oku druhého a trám v oku vlastním nevidíš (Lukáš, kap. 6, verš 41)?

P.S. K čtenářskému dotazu si dovoluji sdělit, že pondělní reportérský pořad jsem neviděl (masochismus jsem si zas až tak moc neoblíbil), nicméně jsem tušil, o čem by mohl být, a dovolil jsem si upozornit, že se páni kronikáři vymyšlených černých kronik, jak je jejich zavedeným zvykem, opět mýlí. Ačkoli samozřejmě nemohu ani naznačovat, pokusil jsem se je aspoň poučit (jak jinak, marně) v úvaze „Kandidáti“ již z letošního 12. října (pokud chcete vědět víc, klikněte si na ni, případně na dubnové „lidovky.cz“).

« Zpět