Neochvějná jistota v bádání

vpravdě záhadologickém

Číst občanský zákoník je poučné, podnětné, úžasné, ale někdy to vážně není jednoduché. Ostatně, posuďte pro změnu sami:

Důvodová zpráva praví (a Vy byste jí snad nevěřili?), že se vyhýbá tomu, aby stejným slovem byly označovány různé pojmy, „užívá proto pro stejné pojmy stejná slova a pro různé pojmy slova různá.“ Proto také „slovo věc se užívá jen k označení věci v právním smyslu, nikoli však již k označení záležitosti.“ Věc se zdá být křišťálově jasná, ba dokonce přímo průzračná. Ale kam se ve skutečnosti na nový občanský zákoník hrabe Rubikova kostka (mechanický hlavolam vynalezený 19. května 1974). Však taky šlo jen o dílko nějakého sochaře a architekta, který navíc tvrdil, že klíčem k úspěchu jsou jen znalosti, přičemž právě na občanském zákoníku a jeho autorech přece všichni vidíme, že pravý opak je pravdou.

Takže: věcí v právním smyslu je vše, co je od osoby rozdílné a slouží potřebě lidí (jak praví § 489 občanského zákoníku) a kde občanský zákoník mluví o věci, jde podle důvodové zprávy právě o tohle.

Nahradíme-li však pojem věc spojením „vše, co je od osoby rozdílné a slouží potřebě lidí,“ propukne, jak se zdá, záhada.

Třeba takový § 684 odst. 1 umožňuje manželovi, jehož projev vůle o vstupu do manželství byl učiněn pod nátlakem požadovat prohlášení manželství za neplatné nejpozději do jednoho roku, kdy se dozvěděl o pravém stavu věci, neboli všeho, co je od osoby rozdílné a slouží potřebě lidí. Nehledě k záhadě, proč by měl manžel mít celý rok na to, aby zjistil, že na něj byl činěn nátlak, je samozřejmě daleko záhadou, k čemu je zjištění pravého stavu všeho, co je od osoby rozdílné a slouží potřebě lidí, k poznání, že manžel vstoupil do manželství pod nátlakem?

A co teprve rodič s omezenou svéprávností, který může ve věcech osvojení jednat jen v rozsahu svéprávnosti, která mu zůstala (§ 812 občanského zákoníku). Rodič, který může jednat ve všem osvojení, co je od osoby rozdílné a slouží potřebě lidí?

Ustanovení § 879 občanského zákoníku je pravou perlou, neboť upravuje hned třikrát jednání dítěte, které není způsobilé samostatně jednat ve všem, co je od osoby rozdílné a slouží potřebě lidí („dítě, které není způsobilé ve věci samostatně jednat“).

Podobný jinotaj najdeme i v § 897, který mluví o podstatných věcech při péči, což podle důvodové zprávy přece znamená: „o všem podstatném, co je od osoby rozdílné a slouží potřebě lidí,“ nebo v § 1191, který pro změnu téměř nepřeložitelně mluví o rozhodování ve věcech správy.

Že bychom to snad pochopili už zase nějak špatně a že by všude tam, kde občanský zákoník používá pojmu věc, prostě mínil záležitost?

Pak by nám třeba § 1063 občanského zákoníku cosi důležitého stanovil o záležitosti zazděné, ba i zakopané či jinak skryté.

Naštěstí ve svém záhadologickém bádání máme jednu neochvějnou jistotu, totiž, že občanský zákoník „užívá proto pro stejné pojmy stejná slova a pro různé pojmy slova různá,“ jak moudře a pravdivě konstatuje i důvodová zpráva k němu.

« Zpět