Neopakovatelné

Zkuste si představit, jak svým vnoučatům vyprávíte o tom, komu jste kdy pomohli, koho jste kdy bránili proti krutému bezpráví, anebo koho jste hrdinně zachraňovali před hrozícím nebezpečím. Dětské oči (tedy samozřejmě za předpokladu, že to nebudete vyprávět například svým čtyřicetiletým vnoučatům) na Vás budou viset s nefalšovaným obdivem a alespoň pro kratičký okamžik nebudete tím ze sice dětské, ale přece jen z duše protivným dědkem či hnusnou bábou jako jindy.

A teď si představte, jak užasle se vypoulí dětský zrak Vašich prapotomků, pokud náhodou (ovšem velmi, velmi nešťastnou) budete upřímným novopečencem.

Rok 2009 říkáš, milé vnouče? Aha, tehdy jsem pěkně, ale opravdu pěkně, šťavnatě pomluvil nejmíň dvacet svých kolegů, všechny ty, jimž jsem dlouhé roky jen záviděl, ty všecky jsem vydatně poplival, jo, rok 2009, to bylo něco. A rok 2010, to bys koukal, jak jsme vyhazovali studenty ze školy pro jistotu i s učiteli. Jenom zírali, jak pěkně se dá paragraf zakroutit, a jak se z něj, když máš tu správnou šéfovskou židli, dá vyčíst, co v něm není a nikdy nebylo.

Taky se nám povedlo otrávit úplně všechny právníky v republice, a přitom jsme ušetřili spoustu peněz (které jsme si velice moudře rozdělili) za jedy, protože jsme je otrávili papírem nebo dokonce elektronicky. Kam se hrabe otrušík, arzén, strychnin, nebo i kurare, na návrh občanského zákoníku. Ten totiž otrávil úplně všechny (jen na mravence moc nefunguje).

Ale jinak byl rok 2010, milé vnouče, pěkně blbý rok, protože pod lichou a plytkou záminkou jakési demokracie, promiň, ale to ti vážně nemůžu vysvětlit, vůbec nevím, co by to slovo mohlo znamenat, nás z našich polstrovaných šéfovských židlí vykopli, takže jsme pak museli jít pomlouvat kolegy a vyhazovat studenty na jednu vysokou školu manažerské informatiky. A další rok, to bys koukal, jsme vyhazovali studenty ze školy pro jistotu i s učiteli…

Jenže takhle tupě se naštěstí neopakuje ani historie. Pravda je, že z minulosti známe bezpečnostní pětky, které po krajích, městech a bůhví kde jinde pracně hledaly ukrytého a maskovaného nepřítele, a že něco podobného jsme viděli předloni a loni i na plzeňských právech.

Ale ony původní pětky byly vytvořeny, aby mohl být splněn plán nepřátel v 50. letech minulého, tj. dvacátého, století. Od září 1948 byl totiž realizován plán urychlení vyhledávání nepřátel, který musel být samozřejmě plněn jako každý jiný plán za totalitní plánovací éry.

Ministerstvo spravedlnosti tehdy naplánovalo na budoucí rok 110 procesů a tak v rámci plnění plánu museli být dodáni do plánovaných procesů obžalovaní (když se jich nedostávalo, byl do plánu zařazen a popraven i funkcionář pověřený původně řízením dodávek obžalovaných).

Takový důsledný plán samozřejmě nynější ministr spravedlnosti nemá (tedy doufejme).

Proto včera a dnes horlí nad laxností, s níž soudci povolují odposlechy kvůli kde čemu, zatímco v prosinci 2010 sliboval nasadit odposlechy i na málo závažné trestné činy (např. První zprávy.cz z 30.12.2010) a původně prosazoval dokonce možnost odposlechů i bez povolení soudem („Pospíšil prosazuje odposlechy bez povolení soudem,“ Novinky.cz, 21.3.2007).

Historie nám ukazuje, že možné jsou všelijaké pitoreskní kotrmelce. Ukazuje nám však, že se prostě tupě neopakuje.

Ani normalizační šéfové nedokázali vzkřísit gulagy, ačkoli by se jim to určitě líbilo; jsou totiž kotrmelce, při jejichž opakování si poláme páteř i ten, kdo ji nemá.

Proto jsem nezdolný optimista pokud jde o všelijaké akreditační tanečky, jimiž bývalí novopečenci zkoušejí vydírat svou alma mater.

I když jsme v oblasti vysokého školství nahradili vládu jedné strany vládou jedné ženy, jsou prostě pitomosti, jež jsou neopakovatelné.

Jen na okraj, jeden spravedlnostní náměstek v diskusi o tom, jak politici ovládají a ovlivňují justici právě prostřednictvím ministerstva (dnešní Novinky.cz), poznamenal (na adresu soudcovské samosprávy), že nikomu neodpovědná instituce není cestou k demokracii. Škoda, že to ještě někomu nedošlo v oblasti školství.

« Zpět