Neopisovali!

Posledně jsme udělali velmi podstatný krok ve vyvracení zákeřné pomluvy.

Pomluvy, že snad autoři nového občanského zákoníku čerpali z obecného zákoníku občanského z roku 1811.

Sjednáte si nějakou smlouvu, třeba koupi domu, bytu nebo jejich nájem a dáte předem závdavek? A když potom zjistíte, že dosavadní majitel moudře rozebral střechu a vykotlal zdi, takže se hroutí, a zuřivě a odůvodněně odstoupíte od smlouvy, co se nestane?

Podle § 1809 našeho občanského zákoníku přece odstoupí-li strana, která dala závdavek, od smlouvy, ztrácí právo na jeho vrácení.

Taková, hm, p,p, právní úprava samozřejmě v občanském zákoníku z roku 1811 nebyla. Podle § 908 obecného zákoníku občanského z roku 1811 si totiž nevinná strana při zaviněném nesplnění smlouvy druhou stranou mohla nechat, co od ní obdržela jako závdavek, nebo žádat dvojnásobek toho, co sama jako závdavek dala. Rozdíl vidí každý školák.

Důkazů, že naše nová úprava je moderní a rozhodně nevychází ze zákoníku z roku 1811, můžeme ostatně najít povícero.

Tak třeba podle § 998 onoho podivného zákoníku z roku 1811 „úroky z úroků nesmějí být nikdy brány,“ což autoři slavného komentáře (v díle IV., str. 551) podrobně zdůvodňují poukazem na ohavnost pobírání úroků z úroků, jež podle nich je zakázáno málem již odedávna. Jenže co by člověk mohl čekat od někoho, kdo namísto toho, aby zapáleně budoval komunismus v naší zemi, zdrhl kamsi do Habeše a kdyby neumřel, stal by se dokonce předsedou etiopského Nejvyššího soudu (řeč jde o Františku Roučkovi, jednom z hlavních komentátorů občanského zákoníku z roku 1811)?

Rozhodně se pan rádoby habešský sudí mýlil, protože právě ve šťastných dobách, do nichž nás náš nový občanský zákoník ideově (ale i formulačně a jinak) vrací, úroky z úroků jen kvetly (lichva obecně jako blahodárná činnost byla povolena v roce 1484).

Proto také náš nový občanský zákoník, maje na paměti ony krásné časy, úroky z úroků povoluje v ustanovení § 1806, podle kterého si je můžete klidně dohodnout (a nadto to nemusí být ani písemně). To bylo spěchu od jagellonských reforem k habsburským, ale naštěstí už máme úroky z úroků šťastně zpátky.

Konec konců, i ten Komenský musel někdy mít pravdu. A jak známo, prohlásil, že všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Přesněji: všeliké kvaltování a vody pití toliko pro hovada dobré jest, jak dobře ví nejmenovaná paní komisní předsedkyně, jež hledala znovu a znovu pravdu v mohutných kvantech samozřejmě nikoli ve vodě, neb tam se už podle starých Římanů nenalézá, ale spolu s hlavním autorem našeho nového občanského zákoníku právě tam, kde podle starých Římanů je. Přičemž svorně ctili zásadu, že pravdy není nikdy dost a v jejím hledání nelze ustat, a potvrdili, že jednotkou, v níž se měří pravda, je litr a jeho násobky.

Jinak je ovšem s podivem, že je právě dnes připomínán jakýsi rychlostudent (Jan Amos), který vystudoval v letech 1611 až 1613 hned dvě univerzity (v Herbornu a v Heidelbergu) a v roce 1614 už byl rovnou rektorem (což, jak uznáte, právě standardní není). Je proto těžké pochopit, že se dnes hlasuje, kdo bude Zlatý Amos a kdo Amos Sympaťák, když by bylo o tolik korektnější, transparentnější a vůbec všestranně lepší, kdyby měl být vybrán například Zlatý Karel či Zlatý Jiří.

Už podle nákladů na nový občanský zákoník (dobré zboží se propaguje samo, takže není divu, že propagace nového kodexu a jeho skvělých autorů přišla na miliony), ale i podle toho, že například v kolektivu tvořeném právě jen Karlem či Jiřím jsou Karel i Jiří nejoblíběnější a že tudíž by volba byla konečně jasná a transparentní.

« Zpět