Neplatný diplom?

Dovoluji si zdvořile upozornit, že tato úvaha je tak trochu označena hvězdičkou. Okrajově se sice týká paní komisní, ale nebojte se, nic mládeži nepřípustného. Jen není určena pro právníky, protože by je k smrti nudila. Dovolím si tu sice vykládat věci, které právníci vědí už od prvního ročníku, ale přece jen je možná třeba určitého vysvětlení pro lidi, kteří se zabývají jinými profesemi.

Paní komisní se ve včerejším dlouhém a jako obyčejně celkem nudném televizním monologu a několikrát i dříve během dne dala slyšet, že by diplomy z plzeňských práv mohly být neplatné, pokud by byly vydány po datu, které si letošního 6. března tak pěkně vymyslela (ministerstvo školství ve svém včerejším rozhodnutí taky pěkně konstatuje, že: „zákon nesvěřuje Akreditační komisi kompetenci určovat délku udělení nebo prodloužení akreditace“). My právníci samozřejmě víme, že neplatné být nemohou, a že jde zřejmě jen o další z oblíbených poplašných zpráv paní komisní, případně dokladů toho, že nemůže ovládat své jednání či seznat jeho protiprávnost, takže za šíření poplašné zprávy neodpovídá. Představitele jiných profesí by ovšem mohla svým přesvědčivým syčením zmást. Takže:

Představme si nelehkou situaci zneužívaného dítka. Vilný pradědeček je nakonec odsouzen do vězení, kde zemře poté, co se v něm pohnulo svědomí a odkázal vše právě zneužívanému vnoučeti. Následně se vnoučátku dostane úřední návštěvy, která mu oznámí radostnou novinu, že je jediným dědicem svého sice bohatého, leč vilného pradědečka – a tudíž musí dosedět zbytek trestu, jemuž se praděd lstivým úmrtím vyhnul. Blbost, že? Jako trám, nebo chcete-li, jako moudro paní komisní. Ale: proč?

Jestliže naše Ústava v čl. 2 odst. 4 obsahuje princip „co není zakázáno, je dovoleno,“ proč tedy musíme mít stavební povolení ke stavbě z vlastního materiálu na vlastním pozemku, ač nám žádný zákon stavět na vlastním pozemku nezakazuje?

Protože systém právních norem se dělí na právo soukromé a právo veřejné. Princip „co není zakázáno, je dovoleno“ platí pouze v právu soukromém, jak judikoval Ústavní soud třeba už v nálezu sp.zn. I.ÚS 226/96, zatímco v právu veřejném platí jeho pravý opak (a právě proto musíte mít třeba ono povolení stavět na vlastním pozemku z vlastních cihel).

Pro právo soukromé platí až na zákonem stanovené výjimky princip právního nástupnictví (školním příkladem je samozřejmě dědění). Zneužívané vnouče však nemusí nastoupit do vězení namísto vilného pradědečka odsouzeného právě za to, že ho zneužíval, protože ve veřejném právu právní nástupnictví nepřichází v úvahu, ledaže by zákon výslovně stanovil opak (kromě některých povolení, třeba stavebního, to stanoví zejména v oblasti daňové).

Mezi právem veřejným a právem soukromým je prostě řada rozdílů. Zatímco v právu veřejném platí princip presumpce neviny, v právu soukromém platí naopak princip presumpce zavinění.

Jeden ze zajímavých rozdílů spočívá také v tom, že všelijaká jednání v soukromém právu mohou být z řady důvodů neplatná (pro rozpor se zákonem, pro rozpor s dobrými mravy i z řady dalších).

Ve veřejném právu však, POZOR, neplatnost vůbec neexistuje.

Svého času pan náměstek postupně nejrůznějších ministrů, posledně pana ministra kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti (podle toho, jakému periodiku dáváte přednost) za pouhý milion či dva tvrdil, že vysokoškolský diplom je osvědčení.

Protože § 57 odst. 8 zákona o vysokých školách mluví na jedné straně o rozhodnutích, na druhé o dokladech a na třetí o osvědčeních (z čehož plyne minimálně to, že rozhodnutí, doklad a osvědčení není totéž) a protože tentýž zákon o vysokých školách v ustanovení § 55 odst. 2, § 57 odst. 1 a § 57 odst. 4 říká, že vysokoškolský diplom je doklad (jehož vydání upravuje správní řád v § 151), moc jsme mu nevěřili, ale to je teď jedno.

Každopádně jde o úřední akt, takže vydání diplomu je beze sporu a bez jakýchkoli pochyb úkon veřejnoprávní a diplom samotný je doklad o něm (ale i kdyby byl osvědčení, což není, nic by to neměnilo na tom, že jde o akt úřední neboli veřejnoprávní).

Ve veřejném právu neplatnost neexistuje, existuje tam ale nicotnost úředního aktu (upravená v § 77 správního řádu).

Takový úřední úkon je hlavně nicotný v důsledku nedostatku věcné příslušnosti, případně dokonce nedostatku pravomoci. Pokud by třeba rektor university rozvedl manželství svého prorektora a jeho manželky, stavební úřad uznal stavebníka vinným trestným činem a uložil mu trest odnětí svobody, správní úřad při rozhodování o přestupku zrušil ustanovení zákona, podle kterého by jednání bylo přestupkem, pak by tato krystalicky čistá blbost činila úřední úkon nicotným. Vedle nedostatku pravomoci (správní orgán nemůže za přestupek uložit ani trest smrti, ani trest odnětí svobody) je tedy důvodem nicotnosti (neboli nulity) i nedostatek věcné příslušnosti. Musí tedy rozhodovat věcně příslušný správní orgán, a pokud by někdo dorazil na finanční úřad s rozhodnutím děkana o tom, že mu promíjí nedoplatek daně z příjmů fyzických osob, asi by zcela oprávněně nepochodil. Tolik § 77 odst. 1 správního řádu.

Nicotný je také úřední akt vnitřně rozporný (§ 77 odst. 2 správního řádu), třeba když Akreditační komise sice vydá souhlasné stanovisko, ale v odůvodnění se mele cosi o důvodech nesouhlasu, nebo úkon, který ukládá nebo povoluje něco fakticky nebo právně nemožného (ukládá donést jahody z Marsu nebo poskytovat hasičům po dobu zákroku potřebné služby, zejména sexuální, ukládá místnímu narkomanovi donést heroin, aby záchranáři nebyli ospalí, zrušuje rozhodnutí, které neexistuje), případně pokud jsou jeho vady takové intenzity, že vlastně vůbec nejde o úřední akt (text je zcela nesrozumitelný, je napsán neviditelným inkoustem, nebo není vůbec zřejmé, kdo akt měl vydat: nebude to v něm napsáno, nebude podepsán a nebude na něm razítko, nebo komu je určen, nebo se z něj prostě nedá poznat, o co v něm vlastně jde).

Dokonce ani v těchhle případech samozřejmě nebude úřední akt neplatný, protože ve veřejném právu neplatnost neexistuje, ale byl by nicotný.

Jiné důvody nicotnosti, než ty, které jsou uvedeny v § 77 správního řádu, naše právo nezná.

Pokud tedy studentům nevydá diplom kadeřnice nebo třeba předsedkyně Akreditační komise, ale vysoká škola, nicotnost nepřichází v úvahu.

Rád bych ovšem závěrem upozornil, že si rozhodně nemyslím, že by snad paní komisní byla tak, hm, prostá. Ale její velký idol a ideový vzor přece kdysi napsal, že dělení práva na soukromé a veřejné je jen buržoazní přežitek a že v komunismu je veřejné všechno.

A protože v tomto zaslíbeném systému jistě v duchu přebývá, je přece její vlastní osobní zájem zájmem veřejným (když podle Lenina je v komunismu veřejné všecko!).

Prostě podle starých zásad: když neporučíme větru a dešti, rozhodneme, že počasí je neplatné…

« Zpět