Nevděk

I za deštivého, lenivého víkendu se člověk leccos dozví. Už naši předkové samozřejmě věděli, že v poledne potkáte bez ohledu na počasí leda tak polednici, jejíž výstižný popis nám rychlostudent Erben láskyplně zachoval.

Aby to nebylo tak zblízka a vyhnuli se tudíž ošklivým vjemům, jež televizní vlny naštěstí nepřenášejí, vypustili někteří naši současníci čich i jiné smysly kromě zraku a sluchu a věnovali se sebetrýznění televiznímu.

Pokud má totiž někdo sklon k ukrutnému sebetrýznění dost silný na to, aby si kazil nedělní poledne sledováním televizní samomluvy jedné komisní dámy, mohl se například dozvědět, jaké hrůzy se dějí v našem vysokém školství.

V Plzni bylo trochu nepořádku, zvěstovala nám známá vědma, ale to není nic proti tomu, co najdeme na jiných vysokých školách, jen co přestaneme pozorně sledovat dno vinné sklenice a zaměříme se na ně. Dokonce jsme se (včera večer) dočkali neuvěřitelného sdělení, že by její plzeňské třeštění (jak to už předloni nazval jeden renomovaný advokát) mohlo skončit a že by tedy mohly být u konce i potíže plzeňských práv (neboť na řadě jsou zjevně jiní).

Někteří z Vás naslouchali ovšem bez dechu věštbám, jaké sofistikované hrůzy na ostatních školách objeví pronikavé oko, jen co se zvedne od vína (což ovšem nebude hned tak, neboť i hrůzu je třeba pečlivě dávkovat, jak nám ukázal například právě rychlostudent Erben v Polednici), jakož i tomu, že mezi zkázou všeho lidstva způsobenou zlolajnou existencí vysokého školství všeho druhu a naopak jeho záchranou spočívající v odhalení rejdů, o kterých vysoké školy ještě ani netuší, že se jich někdy dopustí, stojí jen nejmenovaná akreditační komise a její hrdinná paní šéfová.

Přiznávám, že já jsem si mezitím četl. Četl jsem si o tom, že méně postižení a celkem neškodní psychotikové si myslí, že v opékači topinek bydlí Marťani, zatímco poněkud vzdělanější jedince stižené duševní poruchou trápí stihomamy daleko sofistikovanější (což napsal Sean Thomas, mnohokrát oceněný novinář, historik a spisovatel, sepisující ovšem svá díla pod pseudonymem).

Zatímco já jsem si četl, paní šéfová sklízela za odhalení, co všechno bude jednou na vysokých školách špatně a co všechno tam tudíž někdy v budoucnu objeví, neboli za svou snahu zachránit svět před zlými vysokými školami, jen a jen úřednický nevděk.

Školský pan náměstek jí vytýkal, že vyslovuje své soudy dlouho před tím, než příslušné kontroly skončily, nebo dokonce začaly, a vůbec přitom nezohlednil, že by zdaleka nebylo tak zajímavé prozrazovat, co bylo zjištěno (co kdyby navíc nebylo zjištěno nic?), než autoritativně vyslovovat domněnky, co zjištěno bude.

Konec konců, vždyť ten pán, který navrhuje komisní šéfce, aby radši mlčela a nevytrubovala předem, co si na tu kterou školu jednou vymyslí, neumí ani pořádně překládat z češtiny do češtiny.

Pan všenáměstek, toho času náměstek ministra oné podle novin kmotrovské spravedlnosti, nám přece mimo jiné napsal, že proti jeho nádherným usnesením, jež vyrobil v západočeském žoldu, nelze podat odvolání.

Strohou, nepřívětivou větu obsaženou v § 76 odst. 5 správního řádu („proti usnesení se může odvolat účastník, jemuž se usnesení oznamuje“) nám totiž přeložil do správné, transparentní, novodobé, nebo přinejmenším novopečenské, češtiny tak, že „proti mému usnesení není odvolání přípustné.“

Naopak, pan školský náměstek opisuje zmíněnou větu zcela bez tvůrčí fantazie a bez sebemenšího pochopení univerzálního záměru každého normálního zákonodárce (být plně k dispozici a k službám novopečencům a jejich novinářům). Jen díky tomu mohl v úředním sdělení ze dne 8.9.2011 pod č.j. 22 910/2011–30 napsat, že proti usnesení (a to i proti usnesení, jež napsal pan všenáměstek) se může jeho adresát vždy odvolat. Co je to za nesmysl? Jak by se někdo mohl odvolávat, když pan spravedlnostní náměstek říká, že to nejde? A na co by taky bylo nějaké odvolávání, když páně náměstkovská usnesení jsou přeci dokonalost sama?

« Zpět