Nihil novi

Ozval se mi kamarád, jehož zaujalo, že podle § 1012 zákoníkového návrhu zemina naplavená na břeh logicky patří vlastníkovi pobřežního pozemku a že totéž naopak nepříliš logicky platí (podle téhož paragrafu) i o přírůstcích vzniklých působením větru. Vlastní totiž zahradu u jakéhosi potoka, takže je zcela nepochybně vlastníkem pobřežního pozemku, a táže se, zda se má vydat do Afriky nebo do Mongolska a hlásit se tam o vlastnictví veškerého navátého písku?

Naštěstí ještě neplatí (a budeme-li mít štěstí, ještě dlouho platit nebude) nový občanský zákoník, takže mu mohu klidně napsat, aby se hlavně vyhnul Kalahari, protože ta je hodně kamenitá, a balvany, jak známo, vítr přenáší opravdu jen zřídka, a hlavně, on si to může klidně přečíst. Dopis je totiž projevem osobní povahy, jež jsou jako součást práva na ochranu osobnosti chráněny už dnes (a s jejich ochranou počítá i § 81 odst. 2 či § 87 návrhu z počátku minulého století, pardon, návrhu nového, moderního občanského zákoníku). Jenže, ouha, hned podle § 1 odst. 2 zákoníkového návrhu jsou zakázána ujednání týkající se práva na ochranu osobnosti (takže možná ani nebudu smět někomu dovolit, aby četl mé projevy osobní povahy, například dopisy, které mu posílám?). Naštěstí zatím nic nového pod Sluncem (neboť návrh stále není ničím jiným, než permanentním předmětem zasloužené kritiky, případně stejně zasloužených posměšků, a doufejme, že to tak vydrží).

Ačkoli občas vnímáme svět jako kypící kotel neustálých proměn, ve skutečnosti se většinou opravdu nic převratně nového neděje. Slunce svítí, i když to občas přes mraky nevidíme. Betelgeuse na nás z Orionu naopak zatím moc nesvítí, i když by se mohla stát supernovou, zítra, pozítří, za milion let? Možná se příběh dokonce už odehrál, konec konců je onen červený obr téměř půl světelného tisíciletí od nás, takže na nebi vidíme, jak vypadal někdy před 427 roky.

Hokejisté hrají hokej, auta jezdí, pisatelé hanopisů si doma okusují pero v zamyšlení nad tím, co hnusného zas vypustit do světa, neboli v provždy marné snaze někde vyšťourat nějakou inspiraci, či ve snaze ještě marnější najít nějaký paragraf, který by pochopili. Někteří si vlastně možná neožižlávají vlastní pero, ale okusují nějaké to univerzitní (i když s ohledem na pokrok vlastně nejspíš ožvýkávají erární klávesnici). Takže prostě stále totéž a celkem pořád nic moc nového: pisatelé hanopisů pořád marně slídí po inspiraci či vědomostech (vlastních), univerzita jim za to pořád platí jako mourovatá, oslizlé příšery pořád skrývají holé, zřejmě duté, hlavy pod vodou (aspoň ty lochnesské), světla svítí, stěrače stírají, klaxony troubí, rezignátoři rezignují.

Vidíte, jednomu se to na několikátý pokus snad už povedlo právě v pátek. Je jen otázkou, zda si konečně přečetl, co všechno bylo vlastně opsáno z dávného návrhu občanského zákoníku z počátku minulého století do nynějšího návrhu (podle § 3 odst. 2 písmeno c) tohoto návrhu totiž například nikdo nesmí těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých), a pro ten nepravděpodobný případ, že by návrh byl někdy přijat, se rozhodl jím preventivně řídit? Anebo si s námi pan statutární proděkan zase jen opakovaně zašprýmoval (i když opakovaný vtip přestává být vtipem, zejména nebyl-li moc vtipný ani napoprvé) a ve skutečnosti nás vlastně jen zkouší, zda dostatečně chápeme jeho majestát? Protože podle § 19 odst. 1 zmíněného návrhu má každý již samotným rozumem a citem seznatelná práva, jichž se nemůže vzdát, a protože je nepochybné, že božská bytost má právo dočista na všecko, platilo by totiž, že k vzdání se takového vrozeného práva (například být statutárním proděkanem) se podle § 19 odst. 2 návrhu prostě nepřihlíží…

« Zpět