Normalizace

Nikoli díky upachtěnému úsilí všemožných normalizátorů a civilizátorů, ale naopak, vždy zásadně navzdory tomuto nepěknému počínání, se poměry blíží k normálu. Platí to všude, a proto to platí i v Plzni, i když se nám civilizátoři občas pokoušejí namluvit, že v západočeské metropoli neplatí ta či ona ustanovení zákonů, protože se jim nehodí nebo prostě jen nelíbí (nebo je nenašli ani za pomoci pátracích týmů nebo jiných služebních psů).

Protože žádná normalizace není normální, samozřejmě není normální ani ta plzeňská. V čele fakulty stojí student doktorského studia, který se za sedm či kolik let nenamáhal složit ani jedinou zkoušku a nakonec se ze studia pro jistotu sám vyloučil, a zastupují ho ti, kteří sice doktorským studiem prošli, ale za mnohem delší dobu, než jakou coby přespříliš dlouhou hrubě vyčítají svým spolužákům (a vyhrožují jim za to sankcemi, jež žádný zákon nepřipouští, například odebráním akademického titulu). Právnická fakulta nabitá odborníky v oboru si za cenu 666 Jidášů najala právníka na psaní dopisů, kterým se zbytek právnického světa směje, podle toho, jak daleko je nynější vedení fakulty, buď nahlas nebo ze slušnosti potichu, a v nichž jsou k nalezení skvosty, jež vstoupí do dějin právnických neznalostí. Nemyslím si, že si ho snad najala proto, že by to nikdo z profesorů neuměl, spíš s něčím takovým nikdo nechtěl nic mít.

Zhruba pětigramová stříbrná mince při dnešních cenách stříbra přijde na něco kolem padesáti korun. Jidáš si tedy za svých třicet stříbrných pomohl v moderních cenách k nějakým patnácti stovkám, náš původně anonymní a dnes už hrdě, ale o to nečitelněji, se podepisující pisatel hanopisů rozesílaných absolventům plzeňských práv klidně až do Asie, si tedy proti ubohému zrádnému apoštolovi pomohl 666× (to je ale hezká náhoda, že je to, jak se píše ve Zjevení svatého Jana, zrovna číslo Satanovo, kap. 13, verš 17–18).

Ať už se potom, co si nynější fakultní náčelník ponechá jen své tři zbývající platy a funkce, stane děkanem kdokoli, bude to, aspoň doufám, někdo z učitelů. Je jedno, který z profesorů se jím stane, protože žádný z nich neprokázal v minulých měsících nutkavou potřebu při každé příležitosti pomlouvat školu, která ho platí, a hlavně studenty, kvůli kterým ho vůbec někdo platí.

Vím, že se hodně malé děti straší různými rohatými a vousatými bytostmi. Jako dlouholetý obecní Mikuláš jsem vždy využíval přirozené barvy svého vousu (bílé) a abych si nemusel po obličeji patlat lepidlo, nechával jsem si ho narůst co nejmikulášštější. Většina dětí se vousů nebojí, a pokud je mi známo, kromě snad několika retardovaných, určitě se vousatých nebojí dospělí. Je proto poněkud dětinské strašit dospělé lidi nesmysly ve stylu, že jen novopečené vedení brání tomu, aby vedení bývalé nedočkavě neklepalo na fakultní bránu.

Vážím si všech plzeňských učitelů (kromě šesti nebo sedmi) a rád se s nimi kdykoli a kdekoli setkám či setkávám, a totéž platí i o všech studentech a absolventech (kromě asi tří, z nichž se bohužel i mým, nebo dokonce hlavně mým, přičiněním stali učitelé, patřící do oné nevelké množiny, před níž rozhodně nesmekám). Rád se s nimi setkám kdykoli a kdekoli, ale na plzeňské právnické fakultě to nebude.

Už jsem psal o tom, že ve staré dobré Anglii se každý mohl za pár drobných chodit smát bláznům. Dokud budou našim kolegům studentům a absolventům svými šílenostmi ubližovat, nezbude nám, nežli se ke starým dobrým tradicím stále vracet. I když víme, že humor u zkoušky, nota bene u státní zkoušky, vždycky propadne. V komisi totiž sedí jeho objekty.

« Zpět