Novoroční

Tak jsme si docela spokojeně užívali: Říkej mi Bohouši, špital například celkově odporný fízl důvěrně do ucha, jak jinak, nežli Švejkovi (samozřejmě šlo o slavného špicla Bretschneidera).

Chyťte je, svažte je, mučte je, zabte je, povykovala zase zlostně ježibaba, a následně ovšem také (byť logicky už méně zlostně): ušetři babušku, ušetři jagušku (Mrazík je ovšem pohádka a tak nejen, že dobro zvítězí a zlo je potrestáno, ale navíc se to stane opravdu rychle). Kromě televizních radovánek jsou tu ovšem i jiné: například všichni normální lidé už dávno vědí, že se na plzeňské právnické fakultě dohromady nic tak hrozného nestalo (některé podpisy byly, pravda, zřejmě dost nečitelné, některé posudky byly zřejmě dost krátké, ale hlavně se pár bloudů z vedení pustilo, zřejmě dost naivně, do kritiky Akreditační komise, což je v demokratické společnosti zločin, který se pochopitelně neodpouští, nehledě už k tomu, že nedovtipně seděli na židlích, na něž si dělal zálusk někdo jiný, což je asi zločin ještě větší). Celý problém se tak pozvolna smrskl na otázku, zda vzít či nevzít pár titulů. Což není dobře.

Všimněte si, že je už v podstatě jedno, komu by měli titul vzít a proč. Bude to rychlostudentka, která místo standardních pěti let záludně studovala pět let, čímž prokázala netušené rychlostudentství, avšak vysloužila si nehynoucí nenávist nejmenovaného soudce, o němž prozradila, že ho ve volném čase bije manželka, takže ten stále cituje z omšelého notesu její hříchy? Má to být někdo, kdo jako rychlostudent studoval místo tří let v doktorském studijním programu čtyři a půl (což ovšem určitou, byť poněkud zrůdnou, logiku má, protože je mu to vytýkáno bývalými novopečenci, kteří studovali místo tří let pět, šest, ba i sedm let)? Má to být někdo, komu se vytýká, že podpis (zpravidla můj) na nějakém rozhodnutí, které se ho týká, je nečitelný (zvlášť zajímavé je, že poprvé mu to bylo vytknuto celkem sprostým anonymem a podruhé univerzitním psaním, jež sice bylo už podepsáno, ale opravdu nečitelně). Bude to někdo, kdo před mnoha lety nedoložil svou mohutnou publikační činnost, protože se bláhově domníval, že snad stačí, když je (dodnes) k nalezení přímo na univerzitních stránkách?

Je jedno komu, je jedno proč, hlavně zkuste někomu aspoň něco vzít, ať nakonec nevypadáme jak totální neumětelové, či dokonce něco horšího (pro úplnost: už se stalo, už dávno tak, ba hůř, vypadají), skoro škemrají bývalí novopečenci. Když ještě chvíli počkáme, nebude už jen jedno komu, nebude už jen jedno proč, ale zřejmě bude ze samého zoufalství i jedno co. Hlavně jim už něco (cokoli) seberte, ať nevypadáme jak hejno, hm, jak jen to vyjádřit slušně? Snad se pak najde nějaký spřízněný studentík a nechá si fatalisticky odebrat třeba svačinu? Přece to znáte, když už jsme u těch filmů: my mu dáme čočku, a on nám dá pokoj (praví přece Rudolf II. o žádosti Tychona de Brahe). Jenže pozor: od akademických voličů, nezaujaté přemýšlivé veřejnosti, kolegů z jiných vysokých škol a spousty dalších už novopečenci čočku dostali, a pořádnou, a stejně pokoj nedali.

Lid se bouří, pověste šaška, prohlašovali kdysi králové. A dodávali po straně: Šašku, vzmuž se, je to přece jen dočasně! Víme tedy aspoň, že tentokrát nemělo jít o žádného kašpara či šaška. Ti totiž, poučeni dějinami, zaujali naopak odebíračská místa (a zase o ně celkem hbitě po zásluze přišli).

Poučení bylo vícero. Veleneúspěšný děkanský kandidát, vulgo božský Kája, nám před nedávnem zkusil namluvit, že jde vzít zpět už řádně doručenou rezignaci. Nebylo by třeba na naší permanentně poněkud zjitřené politické scéně úžasné, kdyby to šlo? Představte si tu strkající se frontu před Strakovou akademií, kdyby se všichni premiéři, kteří až dosud rezignovali, rozhodli najednou vzít svou rezignaci zpátky. V mnohých ovšem tato vskutku úžasná, hluboká úroveň právních znalostí, projevená zpětvzetím již řádně doručené rezignace, vzbudila neméně hluboké pochyby o právnických kvalitách rezignátora, ba i o jeho díle. Myslím však, že v tomto směru můžeme být celkem klidní, neboť jeho dílo bylo ze sedmdesát let starého návrhu občanského zákoníku opsáno docela věrně (včetně modernizujících vsuvek z předpisu starého let bezmála dvě stě, neboli obecného zákoníku občanského z roku 1811).

Přál bych Vám, aby byl nadcházející rok veselejší. Ale novopečenským skopičinám jsme se taky celkem dost nasmáli (a s námi se smála uvažující většina národa) a přesto to nebylo vždycky nejpříjemnější. Tak dobře, ať je nový rok klidnější.

« Zpět