Nuláci

Rozbouřenými vodami společenského kvasu, ba i dalších, navazujících hnilobných procesů, které sami tak pracně povyráběli, vedou naši vřele milovaní novopečenci dnes už poněkud omlácenou fakultní loď od jednoho zubatého, rozeklaného skaliska ke druhému (to by v tom byl, sakra, čert, abychom se konečně aspoň do jednoho netrefili!).

Kdyby všichni novopečenci a jejich úslužní nohsledi (pořád se s kolegy nemůžeme shodnout, jestli jsou dva nebo jich je skutečně ještě o jednoho víc?) ztroskotali kdesi na úplně pustém, skalnatém ostrově bez vodních zdrojů, jakékoli vegetace či zvířeny a pochopitelně i veškerých obyvatel, jestlipak víte, kdo by se šťastně zachránil?

Odpověď, která je tentokrát až neskutečně jednoduchá, jak jinak, nalezneme v hlubinách P.S., protože nyní se zaměříme na podivnou věc, novopečencům naprosto neznámou. Ne, vážení přátelé, nemám teď na mysli ani smysl pro humor, ani pochopení, solidaritu, lidskou slušnost, ba ani jiné jim zcela neznámé a pro ně nepřijatelné vlastnosti, nyní mám na mysli věc novopečencům sice stejně fatálně neznámou, ale mnohem, mnohem prozaičtější, totiž právní předpisy.

Někdy před půl rokem rozeslala jedna nejmenovaná západočeská univerzita svým absolventům, kteří ji (do té doby) zachovávali ve vděčné památce a věrně ji podporovali podle svých sil a možností, jak jí slíbili ve svém akademickém slibu, všelijaké fiktivní dopisy, jimž bylo společné to, že poměrně neuměle předstíraly pokus o zahájení správního řízení. První z nich (vzpomínáte si?) byly kupodivu anonymní a datovány letošního druhého dubna, takže si někteří adresáti, den sem, den tam, zejména s ohledem na netradiční počtářské exhibice (sečteme-li předsedu, místopředsedu a tři členy komise, vyjde nám podle zmíněných psaní překvapivě šest, a vydělíme-li to dvěma, vyjde nám kupodivu zase šest), naivně mysleli, že jde o lehce zpožděný a silně zpozdilý apríl.

Ve zmíněných dopisech kromě početných početních i pravopisných chyb byly také vtipné hlášky toho typu, co ten který absolvent v době svého studia zanedbal. A tak poctiví studenti posílají jako o život všechny údajně neexistující dokumenty, a píšou dopisy, až si málem prsty upíšou, v nichž se zdvořile dotazují, co všechno je ještě třeba poslat, aby jim jejich milovaná alma mater konečně přestala dělat ostudu a dala jim pokoj (kromě bakalářů a jediného magistra zatím nemají moc štěstí, přesněji, nemají žádné). Už kdysi jsem si v úvaze Etická středa (z 30. června letošního roku) dovolil upozornit na článek v Parlamentních listech, v němž pan rektor informoval o poučení, jehož se mu od pana experta už opět náměstka milostivě dostalo, totiž že naštěstí ve správním řízení nejsou žádné lhůty pro rozhodnutí, takže je aspoň netlačí žádné termíny.

Protože jsem tvor zcela bez matematické fantazie, nedovedu si dost dobře představit, jak dospět k tomu, že třicet se rovná nule. Hnidopišsky a nevěřícně jsem se zahleděl do správního řádu, ve kterém se mi podařilo i bez početného pátracího týmu najít jakýsi jistě obskurní § 71, podle kterého (odst. 1) je správní orgán povinen rozhodnout bezodkladně, a nemůže-li rozhodnutí vydat bezodkladně (odst. 3) musí je vydat do třiceti dnů.

Ještě, že pořád mám Vás. Díky tomu máme ne jednu jedinou, ale hned dvě varianty řešení:

1. Univerzita samozřejmě není správní orgán, nemůže vést žádné správní řízení, jen si z lidí dělá blázny, a jestliže na takové šaškárny neplatí správní řád (který ostatně neplatí ani na studium, jak stanoví zákon o vysokých školách v § 68 odst. 1), neplatí ani jeho ustanovení o lhůtách, nebo
2. jde o jednoduchý matematický úkon. Výsledek (nula) je násobek zákonem stanovené lhůty a intelektu pisatele hanopisů.

Jak že to tedy je? Hlasujte, teď!

P.S. Celý zbytek národa, hlavně studenti.

« Zpět