O možnostech

Být dočista všemocný je jistě pěkné. Hrát si na všemocného je ostatně taky docela zajímavá hra. Pokud však nejste opravdu všemocný (proč by si však někdo, kdo je všemocný, na všemocného hrál: učitel si přece nehraje na učitele, zloděj si nehraje na zloděje, ani vůl si moc často nehrává na vola), ba dokonce, pokud jste dokonale nemožný, jako naši bývalí novopečenci, může se stát, že při hře poněkud klopýtnete, a to zhusta s významně negativními následky pro lidové označení úst.

Například zmínění novopečenci vymysleli nové základní pravidlo své hry na všemocné (uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování veřejného práva), píchli ho na samotný začátek té hromady historických kuriozit, kterou poměrně vtipně označili jako návrh občanského zákoníku, a vesele se pokoušeli v druhé polovině dubna vyvést aprílem své prosté bližní (takže dosavadní stereotypně opakované mumlání, že odejdou někam pryč, nebude-li po jejich, lehce a aprílově modifikovali žertovným sdělením, že odcházejí).

Už víme, že bližní nepochopili, že jde jen o veselý, radostný apríl, a vzali jejich prohlášení vážně (čímž dokázali, že nejsou hodni výše zmíněného principu, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování veřejného práva, takže při svých soukromých aktivitách nejsme vázáni takovými veřejnoprávními hloupostmi jako je třeba kalendář).

Plzeňská právnická fakulta tudíž vypsala výběrová řízení na místa několika málo docentů a profesorů, z čehož se zdá plynout nevídaně optimistická zpráva, že se oni podobně nepočetní bývalí novopečenci se svým žalostným voláním o aprílu (Byl to přece apríl!) definitivně neprosadili.

Národ nyní řeší, co s tak skvělými humoristy bude dál.

Pan ministr školství označil například pana exděkana jistě trefně a pravdivě za loutku a maskota, a nejmenovaná paní poslankyně Kočí v rámci svého něžného projevu o tom, jaké že nezvladatelné střevní potíže postihnou toho či onoho politika z té či oné zprávy, nám prozradila, že tuto funkci (loutky či maskota) vykonává sice pro blaho mafiánských kmotrů, avšak jen těch transparentních a celkově kladných, čili plzeňských.

Naštěstí víme o reformním zápalu, zmíněné loutky stravujícím, takže se můžeme aspoň dohadovat, zda náhodou ve skutečnosti nejde o Spejbla a Hurvínka po zásadní, pokrokové reformě, případně zda se reforma nerozšířila i mimo plzeňský region a nejde tudíž o reformovaného Škrholu, či dokonce šibala Kašpárka (potom by se přímo vnucovala slova písně o tom, že nedopadnete-li jako Škrhola, nebudou Vás považovat za, no, však víte, leč novopečenci logicky jako Škrhola dopadli).

Kromě nápadu předvádět novopečence jako loutkové divadlo po reformě se nabízí i čtení z jejich Velké knihy koláží středověkých textů, kterou neznámo proč stydlivě skrývají pod pracovním označením Návrh nového občanského zákoníku.

Vzhledem k tomu, že zmíněná (ovšem poněkud nevkusná) koláž představuje variantu na téma Nekonečný příběh, nikdy by tento zdroj nevyschl a zmíněnou koláž by nikdo nikdy nedočetl (protože je totálně nečitelná).

Na druhou stranu se lze důvodně obávat, že opakovaná čtení z uvedeného tlustopisu by spíše podpořila výrobu špuntů do uší (kterýžto průmysl by se ovšem mohl za zajištění nebývalého odbytu poněkud revanšovat).

Stále se však jako nejjistější způsob obživy jeví hlásit se na vrátnicích jiných vysokých škol, a pokud možno právnických fakult, jako uchazeč o pedagogické zaměstnání. Normální akademický funkcionář jim totiž bezpochyby nacpe všechny postradatelné(a někdy nejen je) prostředky své školy jako odměnu za to, že půjdou o dům dál.

« Zpět